Jestli debut jihoafrického klasicky vzdělaného violoncellisty není dokonalý, tak k tomu moc nechybí. Rapuje, beatboxuje, hrdelní zpěv tradice Xhosa mění v magii a úplně cítíte, jak trhá celým tělem. Violoncello využívá jako perkusní a víceúčelový nástroj a barokní repertoár obratně prokládá africkými rytmy a griotskou tradicí. Je mistrem ne-li velmistrem nespoutané improvizace. Dokáže bavit i kázat a autorské gospelem prodchnuté skladby proměnit ve chvíle setkání spřízněných duší, ačkoliv se posluchači zpravidla dělí na půlku: polovina se těší na Bacha a Benedetta Plattiho, druhá sice na to samé, ale v podání Abela. To znamená naprosto jinak. Klasiku od svých tradic totiž neodděluje a striktní hranice mezi nimi dávno vymazal. K prozatímnímu vrcholu dospěl senzačním koncertním projektem Sirocco, do něhož zapojil své trio Chesaba (baskytarista Alan Keary a hráč na djembé Sidiki Dembele) a experimentální smyčcové kvarteto Manchester Collective. Na albu jsou posílení o mnoho hostů. Ve známé jihoafrické písni Ibuyile iʼAfrica (Africa is Back) je to třeba cellista Yo-Yo Ma. Zpívala se v dobách apartheidu a její hymnické vyznění posiluje ženský sbor. Na temnou dobu Abel vzpomíná ještě jednou: takřka nezapomenutelná skladba Zawose je poděkováním legendárnímu tanzanskému zpěvákovi Hukwe Zawosemu, který kdysi utlačovaným Jihoafričanům nabídl pomocnou ruku. Když na koncertech dojde na On the Sharp Side, dámy si v očekávání euforické rytmické divočiny už dopředu vyhrnují sukně a pánové povolují saka. Asi nejafričtější skladba totiž končí intenzivním raušem smyčců, hlasů a bubeníků. Plattiho Cello Sonata No.7 in D podtrhuje dávné tušení, že i přes odlišné ladění se griotská kora v klasické hudbě cítí jako doma; minimálně jako zvonivý harmonický doprovod. Senegalský Kadialy Kouyate, Abel a loutnistka Elizabeth Kenny navíc dělají všechno proto, abyste si na takové koncerty koupili abonentku do konce života. S výstižným doporučením: „Chyť se té hudby, pokud to dokážeš – její budoucnost právě nastala“.