Z beden se valí kosmický boogie. Žhavá vlna primární energie. Přebuzená kytara omílá dřevní riff, hnaná před těžkotonážními bicími a zkreslenou chrčící basou. Jako ZZ Top na špatným tripu. Naspeedovaní a předávkovaní LSD. Naleštěný bouráky s ploutvema vyměnili za otlučený pick-upy s osmilitrovými motory. Ale grunt je stejný. Boogie.
Taky image je podobný. Kytarista a basák se pyšní plnovousy, i když o něco kratšími a ne tak reprezentativními. Taky nejsme na stadionu, ale v klubu na Strahově, kde se sešlo pár desítek lidí. Sílu hudby však nejde necítit. Tohle přece nemůže být nějaká obyčejná kapela. Taky není. Jsou to Honky. Parta okolo Jeffa Pinkuse, který od poloviny osmdesátých let hrál v Butthole Surfers, natáčel s Heliem Creedem a loni hostoval s Melvins.
Proč jste se rozhodl hrát tenhle typ boogie?
Myslíte tuhle hudbu? Protože ji miluju. Chceme, aby se zadky holek kroutily. Chceme se dostat ke kořenům rocku a mít pořádnou odezvu. Chceme koukat na kroutící se zadky holek a vychlastat co nejvíc piv. Kluby nás milujou, protože prodají hodně piv a nemáme pod pódiem tlustý upocený maníky v černých trikách, který se pokoušej postřílet.
Chystáte něco nového s Honky?
Natočili jsme tři písně s Dalem (Croverem, bubeníkem Melvins, pozn. aut.), měly by vyjít na AmRep (Amphetamine Reptile Records, pozn. aut.). Bubeník, který je tu s námi (Mike Bruegg, pozn. aut.), je můj nejoblíbenější pro tento styl hudby. Rozumí tomu, co děláme, ale nechce s námi být na plný úvazek. Nahrajeme s ním EP, dalších pět písní, možná šest. Zatím nevím, v jaké podobě je vydáme. Na tom, co děláme s Dalem, jsou tři písně, a capella verze Moby Dicka, Snortin’ Whiskey, Drinkin’ Cocaine (od Pata Traverse, pozn. aut.) a ta zbylá je naše vlastní. Ta vlastní by měla být na vinylu u AmRep s těmi, co uděláme s bubeníkem Mikem Brueggem.
Co vás přivedlo k Moby Dickovi?
Napadla nás a capella verze, když jsme bubeníkům jako baskytarista a kytarista popisovali rytmus tím tick ’n bat tick ’n bat tick ’n bat fat cock fat cock tick ’n bat tick ’n bat, tick ’n bat. A teď to chceme udělat s Moby Dickem. Bam bam pád d bum dá d dá da…. fat cock fat cock tick ’n bat cock tick ’n bat. Myslím, že to bude dobrý. Chtěl jsem Moby Dicka otextovat, ale můj kamarád mě od toho odradil.
Vyjde EP v příštím roce?
Doufáme. Ale nebudeme spěchat.
Plánujete i nějaké LP?
Ne, jen EP. Na vinylu jsme zkoušeli vydat poslední album. Ve svém věku si pamatuju, jak se poslouchala strana A a strana B a lidé se bavili o tom, která je lepší, a jak by seřadili písně, ale tyhle doby pominuly. Dneska jde jen o to vydat věci, aby se vše udrželo v pohybu, pořád mít něco, o čem by se lidi bavili. Musí to vycházet průběžně. Než rok čekat na vydání alba, je lepší vydat každých šest měsíců EP nebo něco takového. Dobře jsem poznal, jaká je branže dneska, je hodně jiná, než by měla být. Alba jsou tu jen proto, aby si je opilí lidi koupili společně s tričky na koncertech. Taky nás to trápilo, než jsme pochopili, že dneska je všechno jinak. Musíte se ty nové zákonitosti naučit. Lidé jsou posedlí počítači, sociálními sítěmi a vy je musíte taky využívat. Je to způsob, jakým lidé dnes komunikují. EP desky jsou dneska mnohem lepší, aby lidem daly možnost stále trochu ochutnávat, než aby čekali na celé album. A říkám to, i když třeba deska Melvins bude mít 55 minut. Ale to je něco jiného, protože oni pokaždé vytvářejí odlišný projekt s odlišným stylem.
Zmiňujete Melvins…
Miluji hraní s Melvins. Třicet osm koncertů. Fakt dobrejch. Jsem šťastný, že jsem dostal šanci s nimi hrát, protože jsem byl vždycky jejich fanda. Manželka jejich basáka Jareda Warrena byla těhotná a já jsem jim nabídl, že bych odehrál turné, když Dale hraje na bicí u Honky. Melvins jsou Dale Crover a Buzz Osborne. A s kým oni chtějí hrát, ten jde do Melvins. Chovají se ke mně hrozně fajn. Album, které jsme natočili, se bude jmenovat Hold It In a vyjde na Ipecaku (label Mikea Pattona, pozn. aut.) v březnu. Poslední dvě skladby jsem na ně nahrál předtím, než jsme vyrazili na tohle turné. Čekám, že až vyjde deska, mohl bych s nimi udělat ještě něco dalšího.
Jaké bylo natáčení s Heliem Creedem?
No, sní hodně bonbónů, vykouří hodně trávy a pak si zase dá něco hodně sladkýho… Je to otázka hladiny cukru v krvi. Vím to, už párkrát jsem s ním nahrával. Když jsem s ním točil poprvé, neměl složené žádné písně. Já jich měl jedenáct, tak jsme je nahráli. Použili jsme taky jednu, co měl, ale kdybych jich já neměl složených jedenáct, bylo by nahrávání mnohem pomalejší. Podle rodiny umírá, ale on pořád žije a pořád to nakopává, je to pořád úžasný muzikant. První píseň z prvního alba Honky je Smoking Weed s Heliem Creedem. Byla inspirovaná tím, jak kouřil trávu v zákulisí, když jsme se s ním poprvé potkali. On přišel s Chrome s Half Machine Lip Moves, což je jedno z mých nejoblíbenějších alb všech dob. Když prděl do mikrofonu, bylo to skvělý, ale když do něj prdím já, už to není ono. To on nakopl kapely jako Butthole Surfers a Melvins, který už tu jsou taky roky a taky začínaly s prděním do mikrofonu. Když ale vy postavíte kapelu a budete prdět do mikrofonu, nebudou vás uznávat. Helios byl fantastickej, nebyl dobrej obchodník, je skvělej kytarista, výbornej muzikant. A to album, na kterém jsem s ním dělal, je už vyprodaný. Napřed je prodal AmRep a pak Man’s Ruin. Tom Hazelmyer (šéf AmRep, pozn. aut.) řekl, že kdyby ho mělo stát pět tisíc dolarů, aby se Creeda zbavil, tak to bere. Proto pak skončil u Man’s Ruin.
Žijete z hudby?
Jo, kromě toho že pěstuju drogy. Pěstoval jsem tři roky konopí, ale teď žiju z hraní. Mám Honky, Melvins, Butthole Surfers a svou country kapelu Pure Luck, kterou mám moc rád.
Netušil jsem, že hrajete country.
Jo a Claude Coleman jr. z Ween nám hraje na bicí.
Jakou country hrajete?
Americkou.
No i ta je různá. Může to být starý Willie Nelson nebo Kris Kristofferson.
Tu první. Ale míchám country s jižanským rockem, trochu starých Skynyrd, ale je to tradiční country, jen hraju na banjo a kytaru. Máme výborného kytaristu, jenže přišel o prsty, tak hraje na basu, na kterou nikdy předtím nehrál, a je úžasný. Každej jsme odněkud jinud. Tvoříme perfektní partu. Je to legrace, občas nám dokonce zapomenou zaplatit, ale nestaráme se o to, nic moc neočekáváme, děláme to pro zábavu. Už jsme i nahrávali, jenže to budeme muset všechno přetočit, protože jsme vykopli předchozího bubeníka. Ale s Claudem to bude lepší. Je to skvělý bubeník.
A pokračujete i s Butthole Surfers? Nevšiml jsem si, že by byli nějak zvlášť aktivní?
Já a Paul Leary jsme dokončili desku Melvins a ještě je na tom nějaká práce. Paul mě do toho zatáhl, takže jsme na tom dělali oba a pak bychom měli dělat soundtrack k filmu, který bude dělat režisér Miguel Sapochnik, který natočil Repo Man, takže by to mělo vyjít. Já a Paul pokračujeme kontinuálně ve spolupráci, Gibby Haynes v New Yorku a King Coffey má nový projekt v Texasu. Všichni spolu mluvíme a jsme přátelé. I když zrovna nyní nejezdíme na turné, jsme pořád kapela, Za nejhloupější věc na světě považuju, když lidé říkají, že kapela skončila.
A můžete mi podepsat jejich album?
Jo, Piough… U týhle desky jsme měli problém, že při natáčení kolísala rychlost magnetofonu, takže má takový podivně se vlnící rozkolísaný zvuk…
Foto autor
……………………………………………………………………………………….
Jeff Pinkus
V Butthole Surfers v polovině osmdesátých let nahradil slavného experimentátora a producenta Kramera. Natočil s nimi alba Rembrandt Pussyhorse, Locust Abortion Technician, Hairway To Steven a Piough a také jejich album pro velkou firmu Capitol Independent Worm Salon. Po něm v roce 1994 odešel a naplno se věnoval kapele Daddy Longhead, kterou založil v Austinu roce 1990 s kytaristou Jimbem Yongumem a bubeníkem Reyem Washamam. S ní vydal do jejího rozpadu v roce 1998 tři alba Cheatos (Touch And Go, 1991), Supermasonic (Honest Abe’s Cutom Records, 1997) a Classic (Man’s Ruin Records, 1998).
V roce 1990 měl krátkodobý projekt The Jackofficers se zpěvákem Gibbym Haynesem. Jediná deska byla sestavena především z hudebních i hlasových samplů, mezi nimiž najdeme riff Living Colour, věty Jimiho Hednrixe i výpověď plukovníka Olivera Northa zapleteného do finanční podpory nikaragujských contras z peněz ze zbraní dodávaných Íránu.
V roce 1996 dal v Austinu dohromady partu s provokativním názvem Honky (Bělouš, pejorativní označení bílých Texasanů zejména z východní Evropy) s kytaristou Lancem Farleyem a bubeníkem a tatérem Carsonem Vesterem. Zatímco základní duo vydrželo až do dneška, bubeníci se střídali jak na běžícím pásu. Kapela vydala pět alb, debutovala v roce 1998 deskou Honky vydanou na Pinkusově vlastním labelu Honest Abe’s Custom Records. O dva roky později se objevilo Attacked By Lesbians In A Chicago Bowling Alley (Eat @ The Y Records) a hned v následujícím roce vyšla deska House Of Good Tires (Hall Of Records). Předposlední album Balls Out Inn vydali v roce 2005 na Small Stone Records a předloni vyšlo 421 (MVD Audio). Kapela pokračuje, přestože se v roce 2008 Pinkus vrátil k Butthole Surfers, kteří odehráli několik turné.
Pinkus také na dvou deskách doprovázel Helia Creeda z Chrome, poprvé na desce „NUGG“ The Transport, vydané v roce 1997, a pak na Deep Blue Love Vacuum z roku 2006.