Stalo se módou zdaleka nikoli sezóny, ale už před drahnými lety ohrnovat nos nad Grammy. Zvlášť výsledky v hlavních kategoriích málokdy málokoho skutečně zajímají. I když i v nich občas akademici překvapí. Konec konců, letošní vítězné album Morning Phase není rozhodně špatné. Třebaže dal Kanye West na odiv jiný názor a Beck Hansen už také udělal lepší desky.
Grammy jsou především velká podívaná (třebaže rozvleklá), ale získat cenu, nebo se jen ocitnout mezi pěticí nominovaných má na tamní scéně nespornou váhu a výrazně zlepšuje pozice laureátů na trhu. Dnes asi spíš koncertním než v prodeji nosičů, nebo jak říkat nehmatným podobám muziky stahované do mobilů a tabletů. O koho se Grammy aspoň otřou, vzbuzuje zkrátka větší zájem. Je to jakési obecné uznání, o němž se nepochybuje. A jak známo, Američané chovají v úctě každého, kdo to ve svém oboru někam dotáhne. Za bezmála šedesát let existence cen jsou sice držitelů Grammy doslova mraky, ale stejně je to pouhý zlomek často velmi talentovaných, pracovitých a průkopnických tvůrců, kteří o nich toliko spřádali či pořád předou sny.
Ačkoliv si o Grammy rovněž myslím své, přesto vždy dopředu procházím nominačním seznamem, jestli na něm nenaleznu v šuplících jazzu, blues a podobně něco, oč jsem dosud nezakopl. Anebo se samolibě ujišťuju, že neztrácím přehled? Kdo ví. Tak nebo tak, letos jsem skoro na nic neznámého nenarazil. A ve shodě s akademiky považuji za skvělé živé nahrávky tria Chick Corea – Christian McBride – Brian Blade (Trilogy). Corea vyhrál i coby sólista ve své skladbě Fingerprints z téhož trojalba a tudíž kraloval instrumentálnímu jazzu.
U zpívaného bych dal přednost Tierney Suttonové (Paris Sessions) před oceněnou Dianne Reevesovou (Beautiful Life), ale námitek nemám proti zábavnému Big Phat Bandu Gordona Goodwina (Life In The Bubble) mezi velkými orchestry. A drbu za ušima u blues. Hlas bych dal Promise Of A Brand New Day Ruthie Fosterové. Jenomže ta nevyhrála. A tak chápu ocenění Step Back nedávno zemřelého Johnnyho Wintera coby kompenzaci s křížkem po funusu. Věhlasný albín totiž na Grammy za života nedosáhl. I když je dostaly jím produkované desky Muddyho Waterse. So it goes, jak říkával Kurt Vonnegut Jr.
