Adam Holzman: Slovo jazz kladu do uvozovek

V Jablonci nad Nisou vystoupí 15. listopadu americký jazzrockový klávesista Adam Holzman, někdejší spoluhráč Milese Davise. Představí především repertoár ze svého nejnovějšího alba Truth Decay (2018).

 

 

V 80. letech jste měl možnost spolupracovat s Milesem Davisem. Jak se tato zkušenost odráží ve vaší současné tvorbě?

Když hrajete s někým takovým, jako byl Miles, ovlivto samozřejmě mnoho vašich dalších projektů. V mém případě to mělo vliv jak na mou hudbu, tak na můj život. To, že jsem měl to štěstí s Milesem Davisem spolupracovat, naprosto změnilo způsob, jakým o hudbě přemýšlím. A to, jak o věcech přemýšlíte, jak pracujete se svou kreativitou, vám přináší nové nápady a ty ovlivňují vše, na čem pracujete. Těch pár let, kdy jsem spolupracoval s Milesem, nemohu ze svého života vymazat. Jsou součástí mého já, někdy vědomou, jindy neuvědomovanou. Je to otisknuto v mé DNA.

 

V poslední době hodně spolupracujete s britským zpěvákem a kytaristou Stevenem Wilsonem, zakladatelem skupiny Porcupine Tree. Že je jeho hudba úplně jiná než Davisova, je jasné. Ale v čem vidíte hlavní rozdíl vy?

Jejich hudba se samozřejmě liší, ale možná jinak, než si myslíte. Ano, Steven Wilson je rockovější a je to zpěvák, takže jeho skladby mají písňový charakter. Pokud jde tedy o povrchní pohled a hudební styl, jsou tam obrovské rozdíly. Pro mne je však důležitý jiný aspekt. U Milese jsem byl jedním z členů rytmické sekce, mým úkolem bylo spoluvytvářet melodické linky, podílet se na harmonii. V posledním roce jsem pak u Milese plnil úlohu hudebního režiséra, organizoval jsem například kapelní zkoušky. U Stevena, a v tom je určitá ironie, mám mnohem více prostoru k improvizaci a k hraní sól. V kapele Milese Davise byli v 80. letech tři hlavní sólisté – saxofonista, kytarista a Miles samotný. Na klávesy jsme v té době hráli v kapele dva, ale oba jsme byli jen součástí rytmické sekce. U Stevena mám oproti tomu mnohem více tvůrčích možností a hlavně si mohu vyzkoušet všechny druhy hudby, které mě zajímají – elektronickou, experimentální, jazz, jazzrock, rock, klavírní balady… V tomto je tedy rozdíl.

Jak probíhá spolupráce s hudebníky ve vaší vlastní kapele Brave New World? S čím mohou přicházet a co je naopak výhradně vaše doména?

V minulosti stály mé vlastní projekty většinou na kolektivní spolupráci. Napsal jsem základ písně, přinesl jsem jej do kapely a společně se spoluhráči jsme na tomto materiálu dál pracovali. Kolegové přinášeli své nápady, až vzniklo kompletní aranžmá. To je myslím typický způsob práce u většiny kapel. Na poslední desce jsem si ale připadal spíše jako osamělý šílený vědec. Všechno jsem připravil doma a poté jsem tento materiál nahrál s kapelou živě ve studiu. Spoluhráče jsem tentokrát do aranžmá a struktur písní příliš nenechal mluvit, většinu rozhodnutí jsem dělal sám. Album Truth Decay je spíše mou osobní výpovědí a ne albem kapely.

Na albu hrajete na elektrické klávesové nástroje, ale také na akustické piano. Používáte syntezátor moog, programujete si bicí. Podle čeho poznáte, která barva bude které písni slušet?

Přistupuji k tomu jako malíř. I on má obrovské množství barev, z kterých si může vybírat. Rozhodování je někdy těžké, protože možnosti, které mi klávesy nabízejí, jsou nekonečné. Ale když se mi kde vzadu v mysli vynoří třeba jen nepatrná představa o nějakém konkrétním zvuku, právě od takového zvuku se odrazím. V průběhu práce se pak moje představa většinou proměňuje, a mění se tedy i výsledný zvuk, Tak to u mě funguje. Mne ovšem obecně design a problematika syntezátorů velmi zajímají. Právě jsem dokončil knihu o programování syntezátorů a o hraní na ně, měla by vyjít v příštím roce. Práci s barvami beru tedy jako výzvu, kterou mám rád. A netýká se to jen kláves. V jedné písni používám například dětské piano, v jiné hraje sólový part jeden můj dobrý přítel, jinak kontrabasista, na foukací harmoniku. Snažím se pojímat zvuk svých nahrávek komplexně a nepracovat jen s klávesovými nástroji. Nemám ale jednoznačný recept na to, podle čeho se rozhoduji. Výběr zvuku je nikdy nekončící proces, protože výsledná barva okamžitě ovlivní náladu skladby. Člověk tedy musí být opatrný, je to nedílnou součástí aranžmá a kompozice.

Když je hledání správného zvuku studiových nahrávek tak náročné, jak se vám potom daří hrát ty skladby naživo?

Živé verze skladeb jsou více „jazzové“, i když to slovo raději dávám do uvozovek. Na koncertech dávám více prostoru svým spoluhráčům, kteří tak mohou improvizovat. Snažím se koncert pojmout tak, aby byl pro hudebníky co nejzajímavější, ale zároveň bavil i lidi, kteří nejsou zrovna fanoušky jazzrockové fúze.

Které nástroje při živém hraní používáte?

Při evropském turné to bude jen základní sestava – elektrické piano, minimoog a klávesový kontroler, jehož pomocí ovládám laptop. Plus samozřejmě nějaké pedálové efekty na piano. Kvůli snazšímu cestování si do Evropy beru jen skromné vybavení. Nebudu obklopen obrovskou hradbou syntezátorů. Budu mít vlastně podobnou sestavu, jakou používám při koncertech se Stevenem Wilsonem.

Důvody jsou tedy především praktické. Má ale taková sestava pro vás i nějaké hudební výhody?

Myslím, že je vhodné být na turné co nejkompaktnější, co se vybavení týče. Jezdíte ze štace na štaci a do toho přichází tolik proměnných… Když máte mnoho nástrojů a mnoho drátů, vždy se může něco pokazit a z přípravy na koncert se stane obrovský stres. Někdy vám nástroj, který chcete během koncertu použít jen několikrát, způsobí obrovské problémy. Takže odpověď zní: Ano, je to pro mě dobré. Je pro mne výhodné přizpůsobit vše této malé sestavě nástrojů.

Před chvílí jste trochu váhal, zda v souvislosti se svou hudbou použít slovo jazz. Jak tedy jazz po všech svých letitých zkušenostech vnímáte?

Vyrůstal jsem v rockovém prostředí. Můj otec byl zakladatelem vydavatelství Elektra a já jsem jako kluk poslouchal kapely jako The Doors. K jazzu jsem se dostal až jako teenager, to jsem propadl všemu od Arta Tatuma po Bitches Brew. S přáteli jsme pak poslouchali jazz i něco z klasické hudby, ale snažili jsme se tyto inspirace přetvořit do rockového kontextu. Rocková hudba pro mne tedy vždy představovala základní referenční bod, a to i v době, kdy jsem hrál s lidmi jako Miles Davis. Mimochodem Milesova hudba sice formálně k jazzu patřila, ale neodpovídala obecné představě o klasickém jazzu. Jazz je tedy pro mne spíše postoj než hudební styl. Jazz je pro mne něco, co je zároveň svobodomyslné a otevřené, ale co nepostrádá pevné struktury. Lidé si mohou myslet, že Charlie Parker hrál naprosto cokoli. Jenže on se ke svému stylu propracoval skrze klasickou průpravu, jen tak mohl svou hudbu správně interpretovat. Slovo „jazz“ tedy kladu ve spojení s vlastní hudbou do uvozovek, už proto, že mě většina současného jazzu příliš neoslovuje. Ale nechci nikoho odsuzovat. Navíc jsou i v této oblasti kapely, které mám hodně rád. Například Snarky Puppy.

 

A existuje dnes ještě něco jako jazzrocková scéna?

Do hudební historie promluvila především první vlna jazzrocku, která je součástí mé hudební DNA. To byli Mahavishnu Orchestra, Weather Report, Milesova alba Bitches Brew a A Tribute to Jack Johnson, Chick Corea s Return to Forever, Herbie Hancock a jeho Head Hunters. To byl začátek hnutí a zároveň vrchol kreativity. Potom tato scéna trochu upadala, v 80. letech nastoupil elektrorock a návrat k tradičnějším stylům. Ovšem v 90. letech zazářili například Medeski, Martin & Wood a další mladé kapely, které vyrostly z jazzrockového podhoubí, důležité byly i tehdejší projekty Johna Scofielda. V současnosti jsou tady zmínění Snarky Puppy a mnoho dalších nových kapel, ale ty většinou ani nezajímá, jestli hrají jazzrock, rock, nebo jiný druh hudby.

Jaké jsou vaše další plány? Přemýšlíte už o nové desce?

Příštích několik měsíců mě plně zaměstná turné. Během něj se budu snažit převést skladby z alba Truth Decay i jinou svou hudbu do koncertní podoby. Vůbec tedy zatím netuším, jak bude vypadat mé příští album. Ale mám v hlavně nějaké nápady, které bych rád zkusil. Na jedné straně si říkám, že bych měl pokračovat v tomto započatém konceptu, ale rád bych také vyzkoušel spolupráci s některými svými dalšími hudebními přáteli. Poslouchám také hodně funku a hudby z New Orleans, mám rád například Leona Russella a říkám si, že by bylo zajímavé vyzkoušet si album v tomto stylu. Mám tedy různé bláznivé nápady a teprve se ukáže, k čemu se přikloním.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *