Jak tu hudbu popsat? Tiché, kontemplativní plynutí mimo čas? Pokorný sestup do ztichlých, leč nikoliv bezhlasých hlubin? Samotný autor vysvětluje: „Neustále hledám něco, co by bylo možno nazvat křehkostí a ponorem.“ V Demočově pojetí minimalismus (pokud tedy lze použít tento nepřesný termín pro tak maximální účinek rozvážné hry tónů a zvukových interferencí) is not dead a rozhodně neřekl poslední slovo či spíš notu.
Slovenský, ve Španělsku žijící skladatel Adrián Demoč považuje, zjednodušeně řečeno, za svoje současné téma čas v hudbě. Jeho pojetí, dynamiku jeho plynutí a zdánlivá zastavení. Podstatou a „vtipem“ titulní šestatřicetiminutové kompozice je jediný krátký, prostý motiv, který ovšem každý z trojice hudebníků pojímá v lehce odlišném tempu, které občas záměrně lehoulince „zpožďuje“. Svůj „timing“ přitom navíc průběžně mění. Nenápadné rozostřování, těkání, rozcházení a následně potkávání pak působí jako neustálé znovunastolování klidu a harmonie, rušivým momentům navzdory. Druhá z kompozic Ma fin est mon commencement (Můj konec je můj začátek) působí vlastně podobně. „Podle mě se oba kusy navzájem doplňují,“ potvrzuje Demoč a odhaluje i inspiraci a podstatu působivosti skladby: „Vnější hlasy, housle a klarinet jsou většinou vedeny přesným protipohybem. Zatímco piano hraje napříč téměř celou skladbou pouze jeden tón. Pro všechny epizodní výjimky z tohoto přísného pravidla kontrapunktu je pro mě ovšem velmi důležité, bych nakreslil květiny. Jako to udělal Arvo Pärt v rukopisné partituře Für Alina.“
Asi ani není třeba dodávat, že interpretace obou kusů houslistou Davidem Danelem, klarinetistou Ronaldem Šebestou a pianistou Ivanem Šillerem (Ensemble Ricercata) je dokonale zasvěcená a prožitá. Bude-li jenom trochu chtít, Hudba (Za názvom) snad „vyzenuje“ i posluchače ─ notorického hyperaktivního cholerika.