Africké inspirace space jazzu

Americký soubor The Pyramids, který letos vystoupil na festivalu Respect, byl v sedmdesátých letech jedním z představitelů space jazzu, který inspiroval Sun Ra a nástup elektrických nástrojů. Současně ho ale ovlivnilo hledání afrických kořenů jazzu, jaké objevovali spříznění Art Ensemble of Chicago a jako jeden z prvních navštívil černý kontinent. Díky tomu se stala skupina jednou z průkopnic tehdy ještě neexistujícího žánru world music. I když vystoupení znovuobnovených The Pyramids na Ladronce bylo nevyrovnané, k čemuž přispívaly celkem banální balady, vystoupení mezi diváky, kdy parta hrála jen na rohy, píšťaly a perkuse evokovalo africké kmenové slavnosti. Koncert nabídl i podmanivé africké polyrytmy, v nichž se ukázaly výjimečné kvality bubeníka Kennetha Nashe, který kombinoval hru paličkami s hrou dlaněmi a prsty. A nechyběla ani divoká saxofonová sóla leadera Idrise Ackamoora, který po koncertu poskytl rozhovor.

africkéJak vás napadlo v sedmdesátých letech jet do Afriky?
Bylo to zrovna v době, kdy mladí černí Američané přemýšleli o kořenech a jejich odkazu. Dost jsem o tom četl a zkoumal to. V hlavě jsem měl, že se chci vrátit, že chci jet do Afriky. Byl jsem mladý, bylo mi pouhých devatenáct, dvacet. Rodiče mě naučili být hrdý na kulturní dědictví a z toho vzešel ten nápad. Neměl jsem tušení, co bych tam dělal, ale chtěl jsem tam jet. A věděl jsem, že chci dát dohromady kapelu.

Jak se vám podařilo sen zrealizovat?
Škola v Antiochu, na kterou jsem chodil já a basista Kimathi a moje bývalá žena, měla program, v jehož rámci jste mohli studovat v zahraničí. Předložil jsem návrh jet do Evropy, založit tam kapelu, vystupovat s ní a pak jet do Afriky. A to jsme taky udělali. Tři studenti jsme jeli do Evropy, založili jsme The Pyramids a asi šest týdnů jsme se učili základy francouzštiny. Pak jsme odjeli do Amsterdamu a jako The Pyramids jsme hráli po celém Holandsku. Po čtyřech měsících jsme jeli na devět měsíců do Afriky.

Jak velký význam pro vás měla návštěva Afriky?
Asi to byla ta nejdůležitější věc v celém mém životě. Pamatuju si to, jako by to bylo včera, tak důležité to pro nás bylo, protože jsme posbírali nástroje, pořídili terénní nahrávky, vytvořili jsme kostýmy – to všechno se stalo základem zvuku The Pyramids. Bylo to zcela jedinečné a hodně neobvyklé, protože další kapely, dokonce ani Sun Ra nebo Art Ensemble of Chicago, které jely do Afriky, po ní necestovaly a nežily tam. My jsme v Africe žili devět měsíců. Hráli jsme s africkými muzikanty, s domorodými muzikanty, hrál jsem na severu Ghany s Královými bubeníky z Tamale v Bolgatangu, hráli jsme s lidmi Fra Fra (nyní se označují Fare Fare a jazykově patří do gurské skupiny). Byla to úžasná cesta, na kterou nikdy nezapomenu.

Cítil jste se v té době spojen s nějakými dalšími muzikanty, ať už to byli improvizující Art Ensemble of Chicago, kteří také hledali africké kořeny nebo se Sun Ra? Na koncertě na Respectu jste zmiňoval Johna Coltranea.
Byl jsem jimi velmi inspirován, ale víte, jsem z o něco mladší generace, možná jen dva tři roky mladší než Art Ensemble, a přirozeně mladší než Sun Ra. Vnímal jsem je jako své mentory nebo spíš ty, od nichž jsem získal určitou inspiraci, ale my jsme nikoho nechtěli kopírovat, chtěli jsme si to dělat po svém. Jen jsme vyrůstali na stejném chlebu. Studovali jsme u Cecila Taylora, na škole v Antiochu jsme jako studenti byli členy jeho souboru, takže Cecil byl více než jiní guruové a muzikanti naší hlavní inspirací, protože jsme mu byli jako jeho studenti blízko. Získali jsme jeho sílu a smysl pro dobrodružství.

africké_2Ale když jsem vás poslouchal, nehráli jste jen divoké improvizace s africkými vlivy, ale i docela křehké písně.
To je pravda. Kapela vznikla před 43 lety, za tu dobu jsme se změnili, dospěli jsme a chceme být trochu všestrannější, je těžké jezdit s jedním pojetím, protože se publikum mění, takže je dobré měnit tvář. Hrajeme jemné písně i hodně etnické skladby vztahující se k Africe, chceme být univerzální. Sám jsem vyrůstal na mnoha různých druzích hudby, především na hraní tradičního jazzu, i když v srdci nosím své skladby. Napsal jsem hodně různých druhů skladeb. I jemné a baladické.

Trochu mne to překvapilo, protože u souborů vašeho stylu to není běžné a pamatuju si na koncert vašeho učitele Cecila Taylora. V osmdesátých letech na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze působil jako smršť, nenabízel nic jemného.
Vím, co máte na mysli, ale my jsme sami sebou, rádi se dál rozvíjíme ve směrech, ve kterých si to umíme představit. Říká se o vás, že jste kmotry nebo praotci world music.

Připadáte mi však spíše jako jazzový soubor. Jak se na to díváte vy sami?
Přes všechny zkušenosti s Afrikou představuje základ naší hudby jazz. Afrika je skvělá, nádherná, je součástí našeho zvuku, ale kořenem je afroamerická hudba, z níž v Americe vzešel jazz. Osobně se považuju primárně za jazzového hráče, ale world music je hodně ovlivněna mým jazzem.

Takže je to podobné jako u Art Ensemble of Chicago, kteří jsou hodně ovlivněni africkou hudbou, ale zůstávají jazzmany.
Přesně, protože na jazzu jsme vyrůstali. Znali jsme Charlieho Parkera, Johna Coltranea, pokračovali jsme v linii začínající v New Orleans. Naše generace mohla v této linii navázat na Johna Coltranea, Cecila Taylora, Ornetta Colemana a Art Ensemble. I když jsme si mohli vybrat, že navážeme linii u nich, pořád jsme zkoumali minulost od Buddyho Boldena. Mým učitelem, který na mne měl vůbec největší vliv, větší než John Coltrane i kdokoli jiný, byl Clifford „King“ Solomon. Studoval jsem u něj v Chicagu, byl to skvělý profesor plátkových nástrojů, hrál s Jimmiem Luncefordem a všemi skvělými big bandy. Vzal mě pod svá křídla. A velký vliv na mě taky měl Charles Tyler, u kterého jsem taky studoval. Charles je málo známý, byl to barytonsaxofonista u Alberta Aylera, byl to jeho synovec. Charlese jsem poznal hodně mladý, to mi bylo tak sedmnáct, osmnáct a byl jsem zrovna v Los Angeles. I Charles Tyler mě vzal pod křídla a na to taky nezapomenu.

africké_3Jaké to pro vás bylo vrátit se ke kořenům a obnovit The Pyramids?
Nikdy jsem nepřestal hrát hudbu The Pyramids, přestože nefungovali. I dřív jsem byl hlavní skladatel, leader, který vedl kapelu, takže jsem i po jejich rozpadu pokračoval v hraní a skládání hudby, kterou mám rád. Působil jsem v řadě rozličných kapel, věnoval jsem se tradičnějšímu jazzu, ale návrat k The Pyramids byl jako se vrátit domů k rodině, protože tam je pořád moje srdce. Líbí se mi, o čem ta hudba je, a jak to podává. A ještě víc se mi líbí, jak evropská scéna, zejména ta mladá, pozvedla tuto hudbu. To je zcela mimořádné, mít tak velkou podporu.

Při koncertu jste střídal hodně nástrojů. Co vás k tomu vedlo?
Považuju se na umělce, který už dál s nikým nesoupeří, nepotřebuju s nikým bojovat, hraju z čisté duše a pro mě je přirozené hrát na všechny tyto nástroje, protože Afrika mi dala cit pro rytmus, který využívám spolu s tím, co jsem se naučil jako mladý. Začínal jsem s houslemi a trubkou. Pak jsem přešel k pianu, ale poté jsem přestal hrát na klavír a chopil se klarinetu. Když jsem byl mladší, hrál jsem na všechny tyto nástroje, ale v mém přístupu a v mé duši pořád zůstalo něco ze hry na piano. Když jsem byl v Africe, rozvíjel jsem rytmus, takže jsem schopen hrát na jakýkoli perkusivní nástroj.

Viděl jsem, že hrajete i na prstové piano, které má hodně názvů.
Tohle je mbira, praotec všech. Ze Zimbabwe, kde se specializují na celé orchestry mbir.

Kdy vyjde nové album The Pyramids?
Asi tak za šest měsíců. Nahráli jsme je během tří dnů v Berlíně. Jsou na něm, samé moje skladby, pro které teprve vymýšlím názvy. Skladba We Have Been All Africans přibližuje prokázaný fakt, že jsme všichni byli stejnými lidmi. Richard Leakey našel jedny z nejstarších kostí příslušejících lidskému rodu v Africe. Hodně lidí si proto myslí, že se lidské druhy vyvinuly právě tam a z Afriky se rozšířily dál až třeba sem do Československa. To mě nyní přitahuje, protože ke všem rasovým problémům, které nyní máme v Americe, kdy policisté střílejí, je třeba říci, že jsme všichni stejní lidé. To nemůžete popřít. A platí to i mezinárodně na všechny ty války, které máme skoro u sousedů.

Bohužel, většina lidí necestovala jako vy po celém světě. Navštívili jen pár zemí, kam přijeli jen do turistických letovisek, kde nemohli poznat, že lidé všech národů a ras si jsou podobní a mají stejné problémy.
Přesně tak. A právě to je potřeba napravit.

Foto: Barbora Hrdá

Americký soubor The Pyramids, který letos vystoupil na . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář