Guerilla Records, 2021, 78:53
Alba s orchestrálním doprovodem jsou populární, dodávají fanouškům pocit, že písně jejich oblíbenců mají větší uměleckou hodnotu. Často však jde o prvoplánový kýč bez invence. Skladby se zabalí do orchestrálního hávu, smyčce s dechy vytvoří mohutnou plochu jak z hollywoodského filmu a housle převezmou linku sólové kytary. Přitom možnosti takovéhoto spojení jsou ohromující a toto album dokládá, jak lze dát skladbám další dimenze. I tři vzhledem k síle předchozího materiálu trochu zbytné skladby Dégéček s doprovodem Agonu na konci alba ukazují, jak může orchestr obohatit aranžmá, aniž by šel proti stylu kapely a přitom se vyhnul klišé.
Naplno však možnosti spolupráce ukázaly skladby na Zajíčkovy básně napsané přímo pro Agon. Papírový aPsolutno je jedním z jeho nejznámějších textů, který hrála Dégéčka, Ivan Acher však dokázal z básně dostat více, Zajíček ho melodeklamuje za doprovodu řídké figury piana, která opatrně graduje, takže vynikne každé slovo, aby pro kontrast nastoupila s další básní, oslovením země, Jana Vébrová. V závěru se opět vrací Zajíček, který z unaveného projevu přejde do divokého: „Nejdřív bych podpálil….“
Agon i autoři prokázali cit pro Zajíčkovy kořeny, ukazuje to Michal Nejtek v Procházím se krajem střepů i Petr Wajsar v Hrůzách, když zdůraznil ostinátní rytmus a basy, přičemž jedovaté výšky klarinetu a freejazzové piano podtrhují slova.
Vrcholem jsou tři delší kompozice uprostřed alba, mnohovrstevnatá titulní skladba Petra Kofroně, kterou drží pohromadě smyčka s verši „jak sup / letící nad krajinou snu / nenacházím maso / do kterýho bych se zakousl“. Objevují se v ní ohlasy poválečné avantgardy i monotónní elektronické plochy a expresivní místa, hudba přitom slouží textu. Skladba ukazuje, kam až se lze dostat od Pašijových her, na nichž se Zajíček podílel, aniž by se člověk jejich odkazu zpronevěřil.
Mnohotvárné je i Vtípilovo Není slovo s táhlými tóny akustických nástrojů, nervní elektronikou a šepoty i divočejšími pasážemi. Undergroundové kořeny evokují temné bubny. Autoři se však nepokoušeli jen odrazit se od undergroundu, Vrost do stromu je uměřená komorní skladba postavená na tichém kolečku piana a minimalistických tazích smyčců, do nichž tiše zpívá Vébrová, než skladba v závěru vygraduje.
Silná je i bolestná Acherova Modlitba rámovaná jemným pianem, po kterém nastoupí jedovaté až sonoristické smyčce doplněné výkřiky dechů a ruchy. Druhé části pak dominuje preparované cello. Naléhavosti dodává šeptaná recitace, ze které mrazí: „Musíš být ať chceš / či nechceš / Vždyť přece seš / protože jiné cesty není / než být / bít se… ubít se…“
Pokud si Petr Kofroň v roce 2015 před lety v rozhovoru pro UNI stěžoval, že žijeme nejdelší dobu ve svobodě, a přitom chybí autority i silná díla, tak na této desce ke vzniku jednoho přispěl. Současně album ukazuje, jak moc autor potřebuje blízkého interpreta, který mu rozumí. Na projevu Agonu je znát, že někteří jeho členové prošli undergroundem či s ním mají zkušenosti.