Několik let bývalo v pražské Dittrichově ulici, zastrčené jen pár kroků od známého Tančícího domu, nenápadné knihkupectví POLÍ5. V létě roku 2006 ho převzal Josef Jindrák, který již za sebou měl nejen několik titulů samizdatového vydavatelství Manuzio, ale především ho léta bylo možné vídat za pultem hudebního vydavatelství Black Point, prvního nezávislého labelu, který se objevil v porevolučním Československu. Od září pak na stejné adrese pod stejným názvem začal budovat značku, která už je dnes synonymem místa, kde se má smysl ptát po tom nejzajímavějším v hudbě i literatuře v Praze. Souběžně s obchůdkem, který vedle kvalitních knih a zajímavých nahrávek od počátku nabízel i sortiment Fair Trade, se pod stejným názvem zhruba po roce objevilo i maličké hudební vydavatelství, které se od samotného počátku soustředilo na hudební experimentátory a solitéry, tvůrce na okraji i podzemníky všeho druhu.
Pod vydavatelskou značkou Polí5 dodnes vyšlo už 27 titulů a cosi, co původně bylo jen nenápadným koníčkem a přidruženou činností, se nakonec proměnilo ve stále respektovanější pojem, a především značku, která svou aktivitou předstihla mnohé zavedenější kolegy. Před rokem došlo k přestěhování do větších prostor a spojení sil s vydavatelskou a distribuční značkou Day After. Nová prodejna nazvaná Rekomando dnes nabízí už tisíce titulů knih, vinylových LP desek, CD, časopisů, ale i triček a biovýrobků. Místo v něm ale zbývá i na antikvariát a bazar, distribuci vstupenek na zajímavé akce a občas se zde konají i komornější koncerty. Rekomando v Trojanově ulici tak dnes už platí za centrum nezávislé kultury v Praze, které navíc jako distribuční místo začínají objevovat i tvůrci, které rozhodně nelze označit za undergroundové.
Výročí pěti let existence hudební značky Polí5 bude mít oslavu i na letošním ročníku festivalu Alternativa. Vystoupí samozřejmě „stájoví koně“ a večer se tak ponese v duchu celého spektra barev, jakými alternativní hudba dnes hýří. Na dvou pódiích se postupně objeví hned devět projektů a k večeru vyjde i speciální album, výběr z tvorby, která se pod logem Polí5 za uplynulých pět let objevila. To dostanou všichni návštěvníci koncertu. A program má 24. listopadu v relativně novém pražském prostoru HooDoo rozhodně co nabídnout.
Postižená oblast je formace z Mělníka, jejíž kořeny sahají až do poloviny devadesátých let. Původně představovala poměrně klasickou českou undergroundovou linii v kombinaci s minimalismem. Pochmurného ducha alternativního rocku dokreslovaly texty zhudebněné poezie. V roce 2009 ovšem skupinu postihla tragédie v podobě předčasného úmrtí frontmana, která následně nastartovala nový směr. Do zvuku se stále více začínají prosazovat prvky elektroniky, efektovaných smyček a prapodivných šumů, které celý projev posouvají až někam směrem k minimalistickému industriálu. Jasným důkazem současného směřování a celého přerodu je letošní jarní EP.
Za názvem DoMa Ensemble se skrývá partnerské duo především dechaře Marcela Bárty a cellistky a zpěvačky Doroty Barové. Jen pouhý výčet dalších aktivit, kapel a projektů aktivní dvojice špičkových muzikantů, by vydal na dlouhý odstavec. Ke svým obvyklým nástrojům zde oba přibírají sampler a zcela se předem vzdávají jakýchkoliv omezení a hranic. Jejich hudba tak pluje na vlnách vlivů world music, jazzu, alternativních experimentů i soudobé vážné hudby. A ve vzájemném prolínání všeho se vylupuje až nezvyklá síla. V kombinaci s mnohaletými zkušenostmi a instrumentálním zázemím nakonec tvoří především písničky, silné a přirozeně melodické.
Formace Zátory pohybující se na pomezí undergroundové a alternativní scény, existovala jen necelé tři roky v polovině minulého desetiletí. Sešli se v ní klávesista a zpěvák Vladimír Línek, který předtím prošel Chadimovým MCH Bandem a bubeník Zdeněk Konopásek, známý spoluprací s Oldřichem Janotou i Radomilem Uhlířem. A také saxofonista Jirka Jelínek, předtím dlouholetý člen Psích vojáků či Garáže. Díky vokálnímu projevu skupina nechávala vzpomenout na skupinu Mozart K. Oldřicha Janoty, ale hudebně se záměrně věnovala artovým formám rocku, jaké cloumaly první polovinou sedmdesátých let, se silně poetickými texty. Ač dávno zaniklá, letos u Polí5 vydala své archivní nahrávky. Jejich oprášení bude také důvodem výjimečného reunionového vystoupení po letech.
Birds Build Nest Underground jsou pražské trio, které v posledních letech učinilo jeden z nejvýraznějších kopanců do dveří domácí, v mnohých směrech zatuchávající hudební alternativy. Věnují se experimentálnímu turntablismu a manipulované hudbě a namísto hudebních instrumentů používají dvojici gramofonů s jejichž pomocí vytvářejí zvuky a elektronicky je upravují. Gramofonové desky preparují i destruují, občas se obejdou i bez nich. V posledních čtyřech letech původní duo doplnil adekvátní „VJ“, který využívá synchronizované projekce klasických osmimilimetrových filmů, často také upravovaných.
Jako milovníci analogové estetiky své snažení označují za „hudbu pod hudbou“. Také improvizační formace B4 se netají láskou k analogové technice a sbírání historických hudebních nástrojů. Na svých nahrávkách a vystoupeních (všichni členové základní sestavy jsou zároveň i členy divadla Handa Gote) ovšem nepředvádějí chaotické exhibice, ale promyšleně znějící skladby, postavené na psychedelii a fragmentech noise, jazzu a rocku. B4 je patrně jediná česká hudební skupina provozující aktivně krautrock. Nezbytným základem je smysl pro humor, členové ostatně jako své guru jmenují „Petra a Pavla Ormovy, Stevea Reicha, Medeski, Martin and Wood a Einstürzende Neubauten“. Jejich loňské album a letošní dvojalbum jsou ozdobou katalogu Polí5.
Z nehostinných končin Bruntálska pochází Jindra Holubec, který je ve skutečnosti bratrským duem kytaristy Jindry a basisty Michala. Zazářili už na Malé Alternativě 2006, dvakrát zahráli i na festivalu v Boskovicích. V jejich hudbě se spojuje zjevný vliv moravské alternativní školy a zároveň i funku. Jak se praví v programu festivalu: „Jakoby Petr Váša hrál folk, ale pod vlivem Jamese Browna.“ Ne nadarmo Jindra spolupracoval s Vladimírem Václavkem, ale i se Zdeňkem Bínou. Vystoupení bratří Holubců znamená plný zásah energetickým proudem i školu vtipu. Ryzí samorost, nezkažený tím, jak se co má „správně dělat“, produkující neobyčejně zajímavé a pestré kompozice.
Pokud se někdo zajímá o domácí lo-fi hudbu, dříve či později nutně narazí na jméno Květoslav Dolejší. Proslul důsledným DIY přístupem, s jakým si nahrával sám svá kazetová alba, udivoval divokými textovými konstrukcemi, vystřídal několik kapel, poslední dobou už koncertuje zřídka a sám – o to víc se jeho jménem mnozí zaklínají. Jeho písničky jdou mimo klasické kategorie, bez nadsázky je totiž obsahují všechny. Může tak uspokojit fanoušky Pixies, milovníky poťouchlé elektroniky i ty, kteří se zhlédli v metalu a nestačí jim jen ten tuctový. One man show sociálního neurotika.
A pozor – stále platí, že veškeré výtěžky ze Slávkovy tvorby putují na humanitární akce věnované obětem jeho koncertů.
Všechno, co je obsaženo ve filozofii Polí5, najdete i v tvorbě kvarteta Skrytý půvab byrokracie. Aby také ne, když je Josef Jindrák jeho členem. Mají je rádi příznivci undergroundu, i když underground nehrají. Experimentují i tam, kde už jiní mají pocit, že to není potřeba. A při tom všem nezapomínají na humor – i když zároveň ve svých výletech do historie odkrývají i její ne zrovna pozitivní kapitoly. Stejně originální, jako sugestivní i nečekaně poetičtí. Na koncertě zahrají letos vytvořený nový program, který v současnosti dostává studiovou podobu a pokud jim okolnosti dovolí, pokřtí své šesté CD právě zde.
Elektronická dvojice Kora Et Le Mechanix patří k nejvýraznějším jménům domácí scény v oblasti ambientní hudby. Jsou náladoví, jsou minimalističtí, jsou meditativně-relaxační. Michal Kořán tu ve spolupráci s Filipem Homolou zúročuje své dlouholeté zkušenosti ze Zapomenutého orchestru země snivců. Jen občas potemnělé a samply akustických zvuků vyšperkované skladby dovolují přemýšlet i odreagovat se. Ukázka mistrného ovládnutí atmosféry a tichá krása.
ČÍM JE PRO VÁS POLÍ5?
Vladimír Špulák (Postižená oblast): Ostrovem pozitivní deviace.
Michal Milko (Noartist, Hodina pravdy, Sakraphon.cz): Skvělým prostorem pro kapely a umělce, kteří jsou vážně dobří, ale bez Pepy by prostě jen rozdávali nahrávky svým kámošům. Fascinuje mě jeho láska k hudbě, ke knihám a jiný přístup k umění, zdaleka ne pro prachy. Málokdo by to zvládal tak dlouho, jako on. Jestli vůbec někdo. A doufám a věřím, že mu to ještě dlouho vydrží. Což záleží taky na tom, jestli si ty desky a knihy bude někdo kupovat.
Ondřej Parus (vydavatelství a okruh tvůrců KlangUndKrach): Pro nás je Polí5, respektive Josef Jindrák, jediným zdejším prodejcem a distributorem, který má zájem a chuť věci, co vydáváme, nabízet dál. A taky vydavatelem s podobným přístupem. Je člověkem přesně na svém místě, a my se na to místo rádi vracíme.
Dorota Barová (DoMa Ensemble, Tara Fuki, Kuzmich Orchestra aj.): Polí5 je pro nás hlavně osobnost Josefa Jindráka, který jedinečným způsobem vytváří prostor pro tzv. jinou kulturu… A to v plné šíři – od osobitého designu až po vstřícnou atmosféru v komunikaci.
Federsel (B4, Gurun Gurun, Handa Gote aj.): To je těžké zhustit do pár vět… Polí5 je label s lidskou tváří. Josef Jindrák je člověk, který za vydavatelství ručí finančně i svým osobním postojem. To se nám líbí, v žádném jiném českém labelu není ta osobní angažovanost tak zjevná. O co víc osobního zaujetí, o to míň marketingové vypočítavosti nebo snahy podchytit nějaké trendy. Josef Jindrák má specifický vkus a ten tvrdohlavě prosazuje. Neznamená to ale, že by byl jednostranně zaměřený. V jeho působení je patrně i jistá poťouchlost, s jakou prezentuje díla svých oblíbených hudebních outsiderů a tím pádem možná cosi až obrozeneckého. Polí5 pro nás znamená radostné zjištění, že nejsme ve vesmíru sami.
Michal Kořán (Kora Et Le Mechanix, Richterband aj.): Bezpečným přístavem, oázou klidu a malým zázrakem.
ROZHOVOR S JOSEFEM JINDRÁKEM, TÍM, KTERÝ ZA TO VŠECHNO MŮŽE:
Většina kapel, které vydáváš, na tobě oceňuje trpělivost, s jakou přistupuješ k činnosti, která rozhodně není na zbohatnutí. Co je ještě potřeba kromě trpělivosti?
Hm, to nevím. „Podobná činnost“ je spíše bláznivá, musíš mít šílené zaujetí pro věc. Musí tě to zajímat, ale taky bavit. A hlavně musíš zachovat stoický klid, když zjistíš, že ty peníze, který se do toho vrazily, najednou někde chybí. Ale nakonec ty peníze musíš stejně někde sehnat, takže je potřeba asi obchodní talent. Ve svém případě mám o něm silné pochybnosti, ale když se živím „alternativní“, neprodejnou kulturou, tak už jen důkaz, že jsem neumřel hlady je úspěch nejen můj, ale i „kulturních“ lidí, kteří se na Polí5 nabalují.
Polí5 jako hudební vydavatelství začínalo skromně, s často podceňovaným a vysmívaným formátem „vypalovaných“ CD. A dnes vedle Guerilla Rec. patří k nejagilnějším vydavatelům nezávislé hudby u nás. Čím si to vysvětluješ?
To je jistě souhra více věcí. Především se mění paradigma – a mně je to vlastně jedno. Dříve mohlo vydavatelství uživit, nyní to evidentně kvůli penězům už dělat nejde. Buď ještě funguješ samospádem anebo to pomalu opouštíš. To pak moc místa pro riziko nemáš. Dnes vznikají nebo fungují vydavatelství buď na základě kapitálu – prostě se někomu něco daří, a tedy výdělek utápí ve vydavatelství. Typický příklad tak bylo kdysi vydavatelství Anne, když se přestalo dařit v byznysu, skončilo i vydavatelství; dnes to asi symbolizuje Galén, který na poli folku dělá nedoceněnou službu a dotuje to z vydávání zdravotnické literatury. Anebo jsou nadšenci pro věc – třeba úžasní KlangUndKrach jsou mladí a mají spoustu energie. I když je samozřejmě otázkou času, jestli je životaběh nesemele jako všechny ostatní. Já jsem vlastně kombinace obou. Dotuji to z knihkupectví, které ale moc nevydělává, takže musím mít i to nadšenectví a obětování veškerého volného času.
Ale nakonec, myslím, že je to vlastně věkem – prostě jsem se dostal do období, kdy už člověk leccos vyzkoušel, opravdu ví co chce (nebo spíše nechce) a konečně se všichni jeho kamarádi naučili hrát a tedy lat příliš často. Někdy chodí dost lidí, někdy je to vlastně za hranicí rentability. Rekomando vzali za své hlavně Silver Rocket, jejich koncerty na podporu prodejny jsou většinou nejzajímavější i nejnavštěvovanější.
Z kterého vydaného titulu z poslední doby máš největší radost?
Největší radost je vždy z nového titulu. To ti asi poví každý vydavatel. Třeba teď se těším na novou desku tria Vojtěcha Procházky, kterou připravujeme snad ještě na letošek. To očekávání a projevená důvěra kapely mě nabudí nejvíc.
Zaujalo mě, že ses při internetových debatách nepřidal na stranu těch, kteří označují chystané daňové změny za likvidační pro knižní prodej. Zároveň často distribuuješ hudbu lidem, kteří otevřeně nesouhlasí a aktivně vystupují proti současnému režimu. Jaký je vlastně tvůj vztah k „establishmentu“?
No to je mi otázka. Jak to říci, abych neodpovídal půl dne? Já mám pocit, že daňové zatížení je u nás obrovské, financování státu z DPH mi nepřijde nejspravedlivější, ale stát jej miluje neb se tak snadno vybírá. Ani v nejmenším neobhajuji novou výši DPH. Na té hysterii s navýšením sazby mě štvala hlavně nesystémovost – u jídla za 20% je to ok, ale u knih ne? A taky to, že problémy tu jsou už dávno, a většina ze zúčastněných dříve ani nepípla. Lidi se prostě raději ožerou než koupí knížku. Tisíckrát jsem byl svědkem třeba na koncertu, kde někdo chtěl slevu na nízkém vstupném a pak nechal na baru několikanásobek za chlast. To nejsem ochoten tolerovat. Proto tvrdím, že o třicet korun více na knize nebude mít žádný důsledek, prostě to bude jen nadále špatné… A establishment? No, jak mě to čím dál víc nenechává lhostejným, tak mě poměry samozřejmě štvou. Ale štve mě současně takové to laciné nadávání, protesty proti krizi. Myslím si, že v nich jde hodně o lhostejnou neinformovanost, neangažování se v politice, nechození k volbám, nebo chození a pak čtyři roky mlčení, trpění nešvarů už na nejnižší úrovni. Člověk něco vyčítá politikovi a pak si z práce odnese propisky a papír do tiskárny…
Vedle činnosti vydavatelské a prodejní nějak v poslední době trochu v ústraní pozornosti skončily tvé aktivity hudební? Co je v tomto směru u SPB i na dalších frontách nového?
Já už moc nehraji ze dvou důvodů: za prvé mám nemocné uši a nerad bych ohluchl, a pak firma a rodina seberou veškerý čas. Ale Skrytý půvab byrokracie je stále aktivní. Pravidelně zkoušíme, minimálně jednou měsíčně koncertujeme, a teď po roce nahráváme další, už šestou desku, to přece není málo.
Přesto si uchovávám sen a mám v hlavě několik experimentálních projektů.