Album měsíce července

Charles Lloyd / New Quartet: Passin’ Thru
Charles Lloyd zvláště v posledních letech často sází na pořizování nahrávek naživo před publikem. Nejde ovšem o „pouhá“ koncertní alba v tradičním smyslu, protože nabízí nový materiál. Což platí i pro Passin’ Thru, sestřih z vystoupení na Montreux Jazz Festivalu z 30. června 2016 (první skladba) a koncertu v Santa Fe z 29. července 2016 (zbylých šest kompozic). Přesněji, na rozdíl např. od suity Wild Man Dance (2015), zachycené v polské Vratislavi v rámci „objednávajícího“ festivalu Jazztopad, na novém albu lehkou recyklaci najdeme. Titulní Passin’ Thru Lloyd napsal a natočil už jako sideman bubeníka Chica Hamiltona v roce 1963 (byť tato nejstarší verze skladby se objevila až mnohem později jako bonus na CD reedici alba Man From Two Worlds). A úvodní Dream Weaver tvořila titulní nahrávku Lloydovy desky z roku 1966. Jenže novinky na albu Passin’ Thru převládají a ani ono přehodnocení dvou letitých kusů není bezdůvodné a bez zajímavosti.
„Passin’ Thru a Dream Weaver patří k mnoha mým dětem. Opustily domov a vrátily se. Také já jsem opustil domov a vrátil se. Když jsme se vzájemně navštívili, zjistili jsme, že si máme mnoho co vyprávět. A stejně jako děti vyzrály, i já vyzrál. Když jsem je znovu vypustil, přidal jsem mnoho let zkušeností, které mi jako idealistickému mladíkovy chyběly,“ vysvětluje muzikant v tiskové zprávě důvod nového uchopení kompozic. Opravdu nového. Vždyť v případě Dream Weaver se Lloydovo kvarteto rozmáchlo na ploše téměř osmnácti minut oproti původním jedenácti a už úvod skladby vystavělo zcela jinak. Originální verzi zahajuje Lloydův saxofon nahozením melodie, zatímco nová podoba vychází z exponované, dynamické rytmiky, do které vpadne autor rovnou improvizací. Nemluvě o faktu, že současní Lloydovi spoluhráči hrají zcela jinak než onehdy Keiht Jarrett, Cecil McBee a Jack DeJohnette blahé paměti.
Vydavatelství Blue Note inzeruje album coby oslavu 10. výročí existence New Quartetu a Lloyd vysvětluje, proč se mu právě poselství skladby Passin’ Thru hodilo pro titul: „Tohle je malá planeta a my tudy jenom procházíme (passin’ thru) na naší cestě k Jednotě. Každé ‚teď‘ a ‚pak‘ představuje důležitou křižovatku. Kvarteto s Jasonem, Reubenem a Erikem splynulo velmi organicky v dubnu 2007 a od první noty našeho prvního koncertu jsem věděl, že jde o zformování magické.“
Souhra Charlese Lloyda, pianisty Jasona Morana, basisty Reubena Rogerse a bubeníka Erica Harlanda kapelníkova slova potvrzuje. New Quartet sice naposledy společně nahrával před relativně dlouhou dobou, v roce 2010 pro dvojalbum Athens Concert, kde ho doplnila řecká zpěvačka Maria Farantouri a další muzikanti. Následující tituly točil Lloyd v jiných sestavách, byť se v nich jednotliví hráči objevovali. Ale koncertní činnost New Quaret nepřerušil a „vrcholnou“ komunikaci udržel. Je zábavné poslouchat i to, jak zlehka pánové „blbnou“. Třeba když v úvodní části Tagore On The Delta využije Moran struny piana coby citeru a skladba se zhoupne ve šlapavé blues s rovným „tanečním“ rytmem a snivě zastřenou, líbivě melodickou Lloydovou flétnou. Nejen zde pochopíme, proč dal Lloyd přednost koncertnímu jiskření před pokusem zachytit tuhle sestavu ve „sterilním“ nahrávacím studiu.
Pečlivý výběr živých snímků navíc zajistil, že album nevycpává vata. Každá z nových kompozic (všechny podepsané Llyodem) má nosný nápad, každá improvizace hlavu a patu. To jsou ona saxofonistou zmíněná „mnohá léta zkušeností“ a navíc dodejme, že ten chlapík neztratil ani onen odzbrojující idealismus.
Přestože jde už o třetí titul ve třech letech od Lloydova podpisu (druhé) smlouvy s Blue Note, nevzniká dojem nadprodukce ani sebeopakování. Vždyť každé z alb působí naprosto odlišně.
O rozmáchlém epickém celku s prvky world fusion Wild Man Dance, vydaném v roce 2015, už byla řeč. A připomeňme, že loňský projekt The Marvels zachytil na albu I Long To See You jazzmanův svérázný výlet do světa country. Devětasedmdesátník(!) Lloyd nepřišel ani o invenci, ani o soudnost a kultivovanost. Saxofonista navíc hraje pořád i po technické stránce výborně. Pokud už – dejme tomu – něco neudýchá, nepoznáme to. Skladby promyslí tak, aby zazářily v plné kráse a vitalitě. Úctyhodné a obdivuhodné.

Blue Note, 2017, 74:50

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *