Co mohlo zprvu vypadat jenom jako příležitostné duo, vytvořené na základě spontánního nápadu pana Viklického během setkání jeho tria a kapely Limbo na pódiu Jazz Docku někdy v roce 2019, kdy pianistu nadchl zvuk Hrubého basklarinetu, se vyvinulo v mimořádně přínosnou dlouhodobou spolupráci. Emil Viklický a Pavel Hrubý rámují pětiletou spolupráci druhým albem. Tentokrát koncertním, zaznamenaným, kde také jinde, v Jazz Docku 28. března 2025.
Nejde ovšem o opakování „starých kousků“ z alba Between Us (2000) v živých verzích. Během uplynulých pěti let setkávání duo pochopitelně jen nerecyklovalo, ale přidávalo nové repertoárové položky. Jak k desce píše Pavel Hrubý, „album obsahuje zbrusu nový repertoár, který se skládá z originálních kompozic obou protagonistů a několika převzatých skladeb světově proslulých jazzových autorů“. Pro přesnost, ne že bych ho chtěl chytat za slovo, jedna skladba se přece jen s obsahem Between Us překrývá. Opět tu nechybí Viklického uchopení lidové melodie Bazalička či Sweet Basil. Což samozřejmě není ke škodě věci. Tenhle nápěv, publikovaný ostatně už na albu Dveře (1985), prostě k Viklickému patří. A samozřejmě vyzní na Live At Jazz Dock zase trochu jinak, s lehce odlišnou atmosférou. Takovou, dejme tomu, ještě rozevlátější. Krásně improvizačně uvolněnou, s ještě odvážnějším Hrubého „divočením“ a temperamentními odpovídačkami (či chcete-li zvoláními a odpověďmi, hádkami i shodami) piana a basklarinetu. V zachyceném koncertním repertoáru jsou pochopitelně i další starší autorské kusy obou muzikantů, ovšem v podání dua dříve nevydané.
Nahrávka patří k těm, u kterých nemá smysl vypichovat highlights, je lepší ponořit se do ztišené, komorní nálady, oživované výrony energie. Komu libo, může dumat nad vývojem dua od prvotiny, kdy pochopitelně kvůli koncertům musí reakce jednoho na druhého probíhat ještě hladčeji a samozřejměji. Ovšem ne, že by už na Between Us ona „telepatie“ nefungovala také, ti dva si prostě sedli od začátku. Pokud vůbec lze něco porovnávat, je zajímavé podívat se, jak pánové uchopili natolik ikonické převzaté kompozice jako Hancockovu skladbu Chan’s Song nebo Coltraneovu Naimu. Chápavě, procítěně. Ale nikoliv „naučeně“, spíše naprosto po svém. S úctou k motivu, ale podle potřeb atypického obsazení i s odrazem momentálního rozpoložení (v Naima si všimněme třeba hodně tonálně zajímavého Viklického sóla po třetí minutě, poté Hrubý skladbu vygraduje doslova „do posledního dechu“). Je v tom nadhled, zdravé, lety utvrzené sebevědomí, zkušenost, ale ani na chvilku rutina.
„Živé nahrávání a zachycení vývoje dua“, podle Hrubého informace, inicioval producent desky Alexej Charvát. Dobře udělal. A pokud za dalších pár let iniciuje třetí desku dua, ať už studiovou, nebo živou, jedině dobře. Potenciál téhle hráčsky i lidsky empatické spolupráce a mistrovské, zvukově příjemné souhry piana a basklarinetu se ani náhodou nevyčerpal.