Album měsíce: HOUPACÍ KONĚ/Desolation Peak

Od vydání vynikajícího Everestu v roce 2013 je každý počin Houpacích koní sledován s mimořádným zájem. Ústecká kapela se stala jedním z nejpřesvědčivějších představitelů temného rocku, který už dávno není jen kytarový. Novinka Desolation Peak kvality potvrzuje, přitom přináší další posun. I když kytara zůstává nadále klíčovým nástrojem, zvuk je plnější, větší roli v něm hrají plochy i vrčení syntezátorů, které spolu s tříští zvuků v pozadí a nesrozumitelnými hlasy dodaly nahrávce až filmový ráz. Do soundu dobře zapadly loopy nebo taneční rytmus, na němž stojí Dolů. Typická pošmourná temnota zůstává, ale není to uniformní čerň jako spíš unavená šeď, kdy se mraky mísí s kouřem továren, šeď litiny, která pomalu chytá rez. Hudba není ubíjející, nechybí jí vzepětí vytvářené obligátními hymnickými pasážemi, které umocňují sbory místy až vypjatě soulové.

 

Houpací koně dál zachycují atmosféru Ústí nad Labem, města chemického průmyslu, které má boom zachycený Vladimírem Páralem už dávno za sebou. Je utahané, ušpiněné, unavené stejně jako jeho obyvatelé – a z hudby je to znát. Ale Desolation Peak s klíčovým veršem „ještě to pořádně nezačalo a už to skoro končí“ není primárně o „Schwarze Aussigu“. Odráží pocity lidí kolem padesátky, kteří si uvědomují, že půlka života je v tahu, jak připomíná klasiky pojatá kytarovka Říjen: „Zas říjen voní vzduchem ve městě stínů, cihel a průjezdů/ jen kufr z lepenky a kravata, co mám, je úplně nová / a teď jdu po mostě a jsem jedno oko z těch řetězů / přišel jsem ochutnat ty vůně a hledat pro ně slova / říjen padesát“ s podotekem v refrénu, že snaha je marná: „co najdu cestou / to ztratím cestou.“

 

Touha něco změnit a vyrazit na cestu, onu kerouakovskou Cestu s velkým C, nezmizela. Ale mladické okouzlení lidí, kteří si v osmdesátých letech mohli přečíst bibli beatniků, se vytratilo, převažuje únava, jež prostupuje písní Cassidy, což je zřetelný odkaz na Kerouakova hrdinu Neala Cassadyho: „víš, kam máš jít pro odpověď, / chytit sen, než bude pryč / Cassidy, kde je ten klíč / všechno co chceš, můžeš mít / vítr, lásku jenom ne klid / jsem zmačkaný jak paperback.“

 

Spíš než Kerouac ale ovlivnil album věčně opilý Charles Bukowski, který také mnohdy končil v opuštěných hotelích, kde leží ona otrhaná bible z úvodní písně Hyde. Deska vypráví i o závislosti, což ji dělá tak silnou: „Doutná ve mně oheň / hasím, ho čím se dá / doutná ve mně, krev je zvířená / to peklo jsem já / Žádná armáda mě nespasí / ani Groove Armada / a žádná jiná / musím to dělat sám / a tak jsem utekl a jedu tam, můj starej smutek u sebe,“ zpívá se v Marsu. Konec je však tristní: „Skončil jsem po dvou nocích v hotelu Mars / tři tisíce mil v jednom zátahu / Chtěl jsem jenom utýct od svý flašky a zas město se probouzí po tahu. Na nebi velkej talíř s omeletou.“

 

Everest nabízel více silných motivů, ale mnohotvárnější Desolation Peak s jasným osobním prožitkem, je působivější a hlubší

 

 

Yannick South, 2018, 44:30

 

https://www.youtube.com/watch?v=pMZfMjLzsoE

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *