Michael Balzary, jak zní občanské jméno jednoho z nejslavnějších rockových baskytaristů, jehož všichni známe z Red Hot Chili Peppers pod pseudonymem Flea, se krátce po šedesátce rozhodl k radikálnímu řezu. Album Honora, vydané koncem března 2026 u Nonesuch Records, není běžnou „bokovkou“ rockové hvězdy, která se nudí v hotelovém pokoji. Je to hluboce intimní, téměř meditativní návrat k nástroji, který miloval dávno předtím, než si začal nezanedbatelně vydělávat basou – k jazzové trubce.
Flea k projektu přistoupil s až dojemnou pokorou. Namísto toho, aby využil své globální jméno k prodeji laciného crossoveru, pro který by si zaplatil největší jména ochotná s ním spolupracovat, naložil si dvouletý režim každodenního cvičení. Výsledek, pojmenovaný po jeho praprababičce, možná není v jazzovém slova smyslu hráčsky úchvatný, ale je dokonale autentický. Velkou zásluhu na tom má producent a saxofonista Josh Johnson, který kolem Fley postavil tým moderních jazzových vizionářů, včetně kytaristy Jeffa Parkera známého i z postrockových Tortoise nebo kontrabasistky Anny Butterss. I když se na desce mihnou také Fleovi parťáci z RHCP Chad Smith a John Frusciante, jejich přítomnost je jen jemným kořením v propracovaném zvukovém celku.
Deska startuje naléhavou skladbou A Plea, kde Flea v roli beatnického básníka káže o míru a lidskosti nad neúprosně funkovou basovou linkou a flétnou Rickeyho Washingtona. Zbytek alba je mnohem snovější. Spolupráce s Thomem Yorkem v Traffic Lights je jedním z vrcholů; éterický hlas frontmana Radiohead se vznáší nad latinsko-afrobeatovými rytmy tak přirozeně, že člověk snadno zapomene, že poslouchá „sólovku rockového baskytaristy“.
Zajímavé jsou i Fleovy interpretace klasik. Předělat Maggot Brain od Funkadelic tak, že kytarové orgie Eddieho Hazela (a vůbec jedno z nejslavnějších kytarových sól všech dob) nahradíte tesknou trubkou, vyžaduje buď obrovskou drzost, nebo hluboké pochopení předlohy. Fleovi se daří to druhé; jeho verze je ještě melancholičtější než originál a podpořená jemným vibrafonem. Stejně tak Wichita Lineman country skladatele Jimmyho Webba s hostujícím Nickem Cavem dostává díky Fleově „flumpetu“ (hybridu trubky a křídlovky) až sakrální rozměr. Cave, který nikdy v minulosti k Fleově mateřské kapele zrovna nehořel láskou, zde zní naprosto odevzdaně a v souladu s Fleovou vizí.
Lze namítnout, že album občas až příliš volně plyne, jako v desetiminutové, v podstatě ambientní ploše Frailed. Takový rozměr je pro Fleu-skladatele přece jen příliš velký krajíc. Nicméně v rámci jeho „nového života“ lze i tohle respektovat.
Je skutečně inspirující sledovat šedesátníka, který má všechno, jak se znovu stává žákem vedle opravdových jazzových hudebníků. To, že se album Honora hned po vydání stalo číslem jedna v jazzových hitparádách ve spoustě zemí světa, samozřejmě hodně vypovídá o síle Fleova jména, ale i o tom, že i v jazzu se stále ještě vysoko cení autenticita.