Album měsíce: LINA_RAÜL REFREE/Lina_Raül Refree

Jako při mši zpívající Lina Rodrigues a osudové písně praskající emocemi, zahalené zvukem neoklasického klavíru, analogových syntezátorů a ambientních šumů. Dobře, a co má být? S tím dnes přece už jen tak někoho neohromíte, nebo snad pointa spočívá v něčem daleko hlubším? No právě, ta pointa. Lina totiž zpívá fado, ke všemu písně nesmrtelné Amálie Rodrigues, a hudební symbol Portugalska si málokdo dokáže představit bez doprovodu akustických kytar; mnozí pravděpodobně vůbec ne.

 

A najednou přijde katalánský producent Raül Refree (Rosalía, Lee Ranaldo), cizinec, který, jak sám přiznává, toho o fado předtím moc nevěděl a jedním dechem dodá, že pravidla se porušují z toho důvodu, aby mohla historie pokračovat. Říkejte to ale puristům, od nichž se dočkáte leda tak jediného: prokletí za svatokrádež. Záleží na tom? V 21. století, kdy tradiční kánon napíná na skřipec kdekdo a s vědomím, že fado v minulosti prošlo zátěží od rockerů, dočkalo se popové, elektrodubové podoby a pamatujeme, že ho hrál i Prince? Ostatně sama Amália do fado mnohokrát vložila elektrické piano a nikdo ani nepípl. Pravda, na tradiční doprovod s portugalskou kytarou se sáhnout neodvážila; především z osobního důvodu: cítila se v něm nejpřirozeněji. Její písně, patřící k těm, na kterých Portugalcům opravdu záleží, získaly s Raülovým elektro-ambientem zdaleka ne běžné nové hudební vyznění, pro Linu však ideální. Odpadly obvyklé zvonivé kytarové mezihry a my se tak můžeme soustředit na její emoce stěží ovládající hlas a velmi hluboký ponor do sdělení textu.

 

Mimo Portugalsko dosud méně známá Lina Rodrigues patří k ceněným interpretkám písní své jmenovkyně. Proto trvala na platnosti původních verzí. Aby ne, vždyť cokoliv změnit na textu třeba milostné klasiky Barco Negro, znamená narušit duši fado. „Já vím, lásko, že jsi mě ve skutečnosti neopustil, protože všechno ve mně mi říká, že jsi tu stále se mnou,“ zpívá procítěně Lina a na důkaz, že pláče i pro jiné ženy námořníků odplouvajících do dálek odkud se už nikdy nevrátili, nasamploval Raül do ztemnělé skladby sbor. „Portugalci vymysleli fado, aby si mohli poplakat a postěžovat na osud,“ tvrdila Amália a pro tak melacholicko-romantický stav portugalské mysli se ujal výraz saudade – „nedefinovatelná a neustálá touha po něčem, co neexistuje a pravděpodobně existovat nemůže“. Poslechněte si příběh Quando eu era pequenina a pochopíte, proč v ní Raül rozezněl lodní sirény a do klavíru buší jak o soudném dni. Ve vyhmátnutí detailů a v ostřejším rozechvění nebo naopak zklidnění nálady, dokáže být Raül snad nepřekonatelný – viz Maldição o „milování a nenávisti bez příčiny“. U jediné nepůvodní skladby – Voz Amália de Nós, složené už nežijícím portugalským fado rebelem Antóniem Variaçõesem – se Lina s Raülem vydali opačným směrem: rockový hold Amálii zklidnili do verze s akustickou kytarou. Závěr fantastického alba tak vyznívá jasně: i tohle dokážeme, ale nechtěli jsme.

 

Glitterbeat, 2020, 45:38

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *