Čtyři multiinstrumentalisté, tři z nich výrazní zpěváci a dva vynikající textaři. Naštěstí – aniž bychom popírali nepochybnou ambicióznost zúčastněných, která v žádném případě není negativní – všichni vystupují jako jeden muž a hlavně, skutečně kooperují, nepřetlačují se. Jejich vzájemné jiskření, a třeba i služebnost (opět bez negativních konotací) jdou tak daleko, že někdy matou tělem a hrají nebo zpívají věci, které by jeden mohl považovat za jejich autorské, a ono tomu tak není.
Má album nějaké společné ladění? Ano, jenže to tkví v tom, že vlastně žádné společné ladění nemá. Historka o tom, jak se čtyři tvůrci vydali na zapadlou chalupu do Jimramova, aniž by měli dopředu připravené cokoli, na čem by pracovali, a všechno vzniklo na místě ze společných improvizací, se zdá velmi pravděpodobná, zejména po hudební stránce (po té textové se moc nechce věřit, že by přímo na místě vzniklo dvanáct textů, vesměs velmi dobrých, ale to vůbec není podstatné). V poznámkách na albu ke každé písničce vtipně píše Martin Kyšperský, zjevný iniciátor projektu a nejspíš i jeho jakýsi „skrytý producent“, že „jsou si ty písně podobné asi jako Cheopsova pyramida a Tančící dům“. V dotyčném textu sice srovnává dva konkrétní songy, ale tahle věta by mohla klidně být podtitulem celého alba. A přesto tak nějak celá Chunta drží skvěle pohromadě. Ale to je kouzlo slovy nepopsatelné.
Album je pečlivě vystavěné, to je jeho obrovské plus, a vstup do něj musí chytit každého, kdo má k českému alternativnímu písničkářství nějaký vztah. Na prvním místě křehká Moaré, esenciální a až výtvarně působící lyrika Petra Nikla, kde se proplétají nejrůznější syntetické i živé zvuky do netradičního doprovodu. Na druhém singlový Cit, který zpívá Marek Doubrava navzdory tomu, že základ písničky složil Kyšperský a text je Niklův. Přitom by se asi leckdo, kdo zná Doubravovu minulost, vsadil, že musí být jejím autorem on, protože si lze velice snadno představit, že by z téhle písničky udělali hit Tata Bojs, včetně základní, poněkud bizarní myšlenky textu „Amputoval jsem si cit/abych mohl láskou žít.“ A třetí píseň Supraphone. To je typický, byť jinak než jsme zvyklí, zaranžovaný Kyšperský. Krásný text propojuje dvě autorovy oblíbené kratochvíle, které zná každý, kdo sleduje jeho posty na sociálních sítích. Totiž lásku ke starým českým vinylům a zapisování snů. Příběh o tom, jak vypravěč točí přímo do pásu v dávno neexistujícím supraphonském studiu Mozarteum baskytarový part, nějak mu to nejde, má to rozladěné a „Láďa Padrůněk, Guma Kulhánek čekají u dveří“, (zřejmě aby to vzali za něj a part zahráli s prstem v nose) je naprosto okouzlující.
A takhle by se dalo pokračovat píseň po písni, až k závěrečné překrásné lyrické baladě s Niklovým textem Belcrediové, poctě Jimramovu, kde album vzniklo. Ale v procházce tím albem, zvukově dobrodružným a textově na mnoha místech velmi oslovujícím, už pokračujte sami. Nudit se nebudete.