Reijseger/Fraanje/Sylla: Down Deep
Muzikant ovládající řadu etnických nástrojů Molla Sylla (1956) odešel do Amsterodamu uprostřed kmenových rozmíšek v tehdejší konfederaci bývalých francouzských kolonií Senegalu a Gambie v roce 1987. Nakolik situace doma souvisela z jeho odchodem lze dát do souvislosti s pravdou – kde teče krev, krčí se múzy za bukem. Naopak, už od dávnověku jsou múzy dobře zabydleny na nizozemském území, takže setkání Sylly s holandským avantgardním, chcete-li alternativním, violoncellistou Ernstem Reijsegerem (1954) a jazzovým pianistou i varhaníkem Harmenem Fraanjem (1976), se událo v prostředí, kde se současné globální hudbě prokrvené jazzovými improvizacemi skvěle daří.
Hned úvodní melancholická Elena (o obchodování s lidmi) rozvíjející se nad opakovanou rytmickou figurou violoncella, s přidávajícím se klavírem a táhlým a naléhavým vokálem, určuje náladu alba, která bude v blue, aniž byste potřebovali „povinné“ dvanáctitaktové harmonické schéma. V Eleně to například podtrhne violoncellové sólo upomínající na některé houslisty blues-rockové, potažmo jazzrockové scény pozdních šedesátých let (maně mi napadá Don Harris z Kalifornie, 1938–1999). Skladba M’bira svým názvem naznačuje, že hudbu poafričtí „prkénkový klavír“ s kovovými jazýčky, což je jeden z etnických nástrojů, jež rozezvučuje Sylla. Píseň popisuje senegalský lidový zápas v rámci oslav konce dešťů a konec sklizně. Amerigo uvádí pralesní zvuky chřestivé a svištivé až píšťalové (na strunách cella), k čemuž se přidá zcela romanticky pojímaná mollová hra klavíru a cella, snad ji lze také vnímat jako zámotek minimalismu. V duchu evropského hudebního romantismu se tato delší skladba dramatizuje: jednak pod vlivem Reijsegerova nástroje, jednak v závěru přepjatým vokálem Mola Sylly, možná by se dalo říci, nikoli však v pejorativním slova smyslu, jeho řevem. Kontrast hrubého vokálu s lyrikou doprovodu je citově velmi působivý. Čistě instrumentální Shaped by the Tide je po většinu doby poklidná klavírní improvizace nad „kafemlejnkem“ dalšího typu lamelofonu, senegalského kongoma; na své si přijde i sólující Reijseger. V Hemisacraal Sylla vypráví v kmenovém jazyce příběh vesmírného cestovatele, který se ztratí ve hvězdách, k čemuž přizvukuje „hororová“ vokální improvizace Reijsegera, zahrnující i různé chrčení, v závěru však zklidňující chrápání. Pro Ernsta Reijsegera je violoncello zvukově univerzálním nástrojem, zdaleka nejen pro hru smyčcem či pizzicato, ale také nástrojem bicím, nebo bezpražcovou kytarou, na níž virtuózně hraje s kytarovým držením. Ve skladbě E lucean le stelle proto uslyšíme z těla cella také různé vrzavé zvuky. V melodii i rytmu milostné písně Ana je snadné slyšet odkaz k základům popu africké hudby, někam až k pionýrům afrobeatu, k Felovi Kutimu, nebo k souběžnému vývoji na Jamajce; k počátkům požívání dobové anglo-americké populární hudby a její transformace do svébytné podoby v jiném kulturním prostředí. V titulní krátké Down Deep nás bicistický úvod a Syllovo shouting „kázání“ o nekončících mezigeneračních rozporech vrací až do „down deep“ africké hudby, přesněji řečeno ke kmenovým hudebním projevům černošského pralesního a stepního území. Vše končí poevropsky zamilovaná Her Eyes, lyrické duo piána a cella, k němuž se na chvíli přidá v unisonu s klavírem vokál.
Poslouchat hudbu tohoto tria to je jako když stojíte na jižanském venkově, z jedné strany si někdo romanticky brnká na klavír hudbu dovezenou ze Starého kontinentu, až etudového charakteru, na druhé straně slyšíte vokální a rytmické projevy z bavlníkové plantáže, které nás vracejí do prenatálního stavu blues a jazzu. Na tom má hlavní podíl Syllův vokál, jeho nástroje (patří sem ještě tradiční západoevropský xalam, zde dvoustrunný) hudbu nevtíravě podbarvují. Překvapuje přímočaře mollový témbr hry jeho holandských spoluhráčů, výsledný dojem z hudby je však celistvý a započítáme-li k tomu improvizační bezuzdnost Ernsta Reijsegera, má v sobě dostatek vzruchu i po instrumentální stránce.
Winter&Winter/2HP, 2013, 53:48
