Album měsíce: Rufus Wainwright: I’m a Stranger Here Myself – Wainwright Does Weill

Rufus Wainwright se na svém novém živém albu vydává na hluboce osobní cestu do světa německo-amerického skladatele Kurta Weilla. Tato nahrávka představuje vrchol Wainwrightova celoživotního zaujetí autorem, jenž stejně jako on sám propojoval operní vznešenost s kabaretní syrovostí. Wainwright se zde nesnaží o pouhou historickou rekonstrukci, ale o transformaci Weillova odkazu pro jednadvacáté století. Spojení s čtyřicetičlenným tělesem Pacific Jazz Orchestra pod vedením Chrise Waldena dává písním nový, „hollywoodsky“ velkorysý rozměr, který však nezastírá jejich původní satirické ostří.
Fascinace Weillem provází Wainwrighta od mládí, kdy objevil nahrávky sopranistky Teresy Stratas. Na tomto albu se však setkáváme s interpretem, který již není naivním mladíkem, ale zralým prošedivělým umělcem, reflektujícím vlastní zkušenost s dvojitým občanstvím a jistou společenskou „nepatřičností“ (kterou Weill prožíval ve své době jako Žid a Wainwright ji prožívá coby gay). Symbolika alba je umocněna faktem, že vzniklo v době, kdy Wainwright dosáhl padesáti let – tedy věku, v němž Weill zemřel. Zpěvákův hlas se zde stává dramatickým nástrojem, který se nebojí znít drsně či naléhavě. Právě tento kontrast mezi bohatou orchestrací a syrovým vokálním přednesem tvoří napětí, které nahrávku povyšuje nad běžné tributní projekty.
Jedním z nejsilnějších momentů je inovativní uchopení klasiky Mack the Knife. Wainwright začíná v původní němčině s mrazivým, až výhružným tónem, který odhaluje pravou podstatu Mackieho Messera jako vraha. Přechod do angličtiny a jemnější aranžmá pak demonstruje, jak se nebezpečné pravdy často skrývají pod líbivou fasádou, a vyvrcholení působí jako finále hollywoodské show a otevřeně prozrazuje stylizaci celého projektu. Podobně intenzivní je i další „hitovka“ Surabaya Johnny, kde Wainwrightův projev osciluje mezi šepotem a zoufalým výkřikem, čímž do písně vnáší osobní rozměr zklamání a zrady.
Album překvapuje i výběrem méně známých skladeb. Například ve francouzsky zpívané Youkali se mu daří zachytit autentickou šansonovou melancholii. Spolupráce s hosty, jako jsou violistka Viola Odette Harlow v cynické Zuhälterballade nebo Metropole Orkest v závěrečné Lost in the Stars, dodává albu na pestrosti. Právě Lost in the Stars s poselstvím naděje uprostřed temnoty slouží jako katarze celého projektu.
Přestože se v mnoha případech jedná o zhruba sto let staré písně, nahrávku lze vnímat jako komentář k současnosti. Wainwright nepochybně vnímá paralely mezi chaosem Výmarské republiky a dnešním světem zmítaným konflikty. Podařilo se mu vytvořit dílo, které je uctivé k minulosti, ale zároveň pulzuje moderním životem. Ačkoli se jeho projev může někomu zdát až příliš stylizovaný, právě tato osobitost činí projekt výjimečným. Wainwright dokazuje, že Weillova hudba není muzejním exponátem, ale živým organismem, schopným formulovat obavy i naděje dnešního člověka.