Aliaksandr Yasinski: Bělorusko, akordeonová velmoc 

Před půlstoletím se čeští muzikanti Jan Hammer, Miroslav Vitouš, Ivan Král a další vystěhovali do USA a trvale změnili hudební dějiny. Podobné přesuny dnes probíhají uvnitř Evropy. Hudebníci z Běloruska, Moldavska či Ukrajiny hledají útočiště u svých západních sousedů. Původem moldavský cimbálista Marcel Commendant hraje s Martou Töpferovou i triem Pacora, v Praze založil svoji skupinu běloruský akordeonista Roman Zabelov. Jeho krajan a rovněž akordeonista Aliaksandr Yasinski se přistěhoval do Prahy před jedenácti lety a nenápadně si tu vybudoval široké zázemí. Hraje sólově i ve skupinách Shum Davar, Razam i dalších, a jeho první sólové album vyšlo u respektované britské značky Riverboat Records, která mimochodem získala cenu veletrhu Womex. Saša, jak mu říkají přátelé, je nazval Hlybini, tedy Hlubiny, což podle jeho slov reprezentuje ty „nejzazší kouty lidské duše, jichž se dokáže dotknout hudba“.

Do Běloruska lidé od nás nikdy moc necestovali, nemají o té zemi žádnou představu, jaké to bylo narodit se tam roku 1989? 

To jsme byli ještě poslední roky součástí Sovětského svazu. V mých nejstarších vzpomínkách převažovalo: Pojďme odsud pryč, všude je líp než u nás. I v Rusku či na Ukrajině. Na druhé straně jsem také věděl, že u nás v Bělorusku máme spoustu vynikajících talentů, bohaté dějiny i umění. Ale stejně jsem se nakonec vystěhoval. 

Díky nějakému zlomu?

Narodil jsem v relativně velkém městě, Baranavičy, v kultuře se tam toho ale moc nedělo. Když jsem se rozhodl pro hudební povolání, v čemž mě rodiče podporovali, poznal jsem, že nejlepší je přestěhovat se do hlavního města Minsku, kde je konzervatoř, propojená s akademií. Člověk tam může nastoupit v jakékoli fázi studia. Když mi bylo osmnáct, hrál jsem v kapele spolu s kytaristou a violistou, natočili jsme dvě alba, a oba jsme se přestěhovali do Prahy. Mám Bělorusko rád, ale žít tam nebylo politicky ani společensky únosné. Profese muzikanta tam byla vždy provázaná s nějakou státní institucí. Člověk se musel podřizovat pravidlům, která vymysleli jiní. Ty byrokratické překážky smrděly špínou vládnoucího režimu. Když mi bylo jedenadvacet, byl jsem připraven vyzkoušet si život jinde. Tedy v Praze, kde jsem měl kamarády z kapely. Udělal jsem přijímačky a pokračoval ve studiu na pražské konzervatoři. Což je stále jediná možnost, jak v Čechách studovat akordeon, i když teď se snad na HAMU otevře bakalářské studium.

U nás je akordeon skutečně spíš okrajovým tématem, ale ve Finsku, Rusku, Bělorusku to je naopak zcela zásadní nástroj. 

Za komunismu to byl univerzální nástroj pro všechny příležitosti, ke sboru i do ansámblů. I když u nás v 90. letech jeho prestiž poklesla, pro mě si uchoval vysoký potenciál, protože nabízí mnoho příležitostí objevovat nové věci. Stačí se rozhlédnout po světě, jak se akordeon uplatnil v různých kulturách: Argentina, Mexiko, Brazílie, Francie, klezmer i keltská hudba.

Vlastně jde o rozvětvenou rodinu nástrojů, některé s klávesami, jiné s knoflíky. Patří sem i bandoneon, na který se hraje tango. Ty hraješ na akordeon, jemuž se ve východní Evropě říká bajan, co to přesně znamená? 

Bajan má knoflíky pro levou i pravou ruku, je stejnozvučný, to znamená stejnou tónovou výšku při stlačování i natahování měchu. Kdežto u jiných akordeonů, včetně v Čechách populární heligonky, která má také na obou stranách knoflíky, se při natahování měchu tón oproti stlačování posune. Dalším specifickým znakem je umístění kovových jazýčků, které vytvářejí zvuk, i druh ladění. 

 

Před půlstoletím se čeští muzikanti Jan . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář