I toho, kdo s bluegrassem bruslí na tenkém ledě nebo na něj vůbec nechodí, napadne, že poslouchá naprosto skvělé žánrové album s přesahy do vytříbeného písničkářství. Ani slovo o politice, to se v téhle hudbě moc nenosí, už samotnou anotací – příběhy o špatných dnech ze starých dobrých časů – dává americká bluegrassová ikona ovšem najevo, že leckteré tragédie z minulosti nejsou nic proti těm současným. Sbírku až na výjimky bezútěšných smutných písní přitom nazvala po mytologickém řeckém kraji Arkadia, kde život plynul v takové harmonii, až se to blížilo ráji. O něm si ale podle Alison Krauss musíme nechat pouze zdát a v úvodní skladbě Looks Like The End of The Road vysvětluje proč: „Sbohem světe, který znám. Vypadá to na konec cesty.“
O podíl na vynikajících albech se se zpěvačkou a houslistkou vždycky rovným dílem dělila kapela Union Station, v podstatě instituce moderního bluegrassu definující absolutní hráčské mistrovství. Čtrnáctiletá přestávka někomu mohla přijít zbytečně dlouhá, nezapomínejme ovšem na mezitím štědrou kompenzaci v podobě parádních alb Jerryho Douglase, Ronyho Blockyho, Barryho Balese a fantastických setkání Alison Krauss s Robertem Plantem. Návrat se však neobešel beze změny: Dan Tyminski dal přednost vlastní kariéře. Pozvali proto Rusella Moorea, který se s mocným barytonem na albu uvádí skladbou The Hangman. Vypráví o katovi, který postupně za mlčení přihlížejících oběsí postupně všechny obyvatele městečka. Jedná se o zhudebněnou báseň Maurice Ogdena z roku 1951, obecně vnímanou za paralelu nástupu fašismu končícího holocaustem (u nás ji známe ze zhudebnění Jana Spáleného ze začátku 90. let). Ještě naléhavěji vyznívá vzpomínka na tragický požár mlýna Granit Mills, během kterého pro zanedbání všech bezpečnostních pravidel v roce 1874 zbytečně zemřelo bezmála tři sta dělníků. Na skladbě s temně vrzajícími houslemi Alison Krauss lze navíc demonstrovat, jak silně vznik bluegrassu ovlivnily britské a irské tradiční balady.