Alison Krauss: Windy City

 

Letos uplyne deset let od vydání alba Raising  Sand, na kterém zpěvačka a houslistka Alison  Krauss spojila své síly s Robertem Plantem.  Na něm nejúspěšnější žena v historii hudebních  cen Grammy prokázala, že se umí suverénně  pohybovat i mimo svou domovskou oblast  bluegrassu a akustické country. Mezitím  vydala se svou kapelou Union Station další výbornou  bluegrassovou desku Paper Airplane  (2011) a nyní přichází s novým albem, prvním  sólovým od roku 1999. Budeme-li však důslední,  pro novinku Windy City není ani tak podstatné,  že její obal zdobí pouze zpěvaččino jméno  (a jde tedy o sólovou nahrávku de iure), jako  to, že se na ní opravdu téměř nepodíleli interpretčini  spoluhráči z kapely. Například mandolinista  a kytarista Dan Tyminski se zde mihne  pouze jako doprovodný vokalista a v šatně  tentokrát po většinu času zůstaly i zpěvaččiny  housle. Ke slovu se dostanou pouze v jedné písni.  Alison Krauss byla i v minulosti především  interpretkou (autorsky se projevovala jen minimálně),  ale tentokrát jde o kolekci zpěvačky  v tom významu, jaký známe například ze středního  proudu 60. let.  Alison Krauss, ročník 1971, se rozhodla nahrát  deset písní, které vznikly ještě před jejím  narozením. Jsou to skladby, které lze z větší  části zařadit ke country, ale například hned  úvodní Losing You z repertoáru Brandy Lee bodovala  v roce 1963 v žebříčku R & B a u nás ji  důvěrně známe v podání Marty Kubišové jako  Loudá se půlměsíc. Jinými slovy – Alison Krauss  žánry neřeší, ale od bluegrassu tentokrát  udělala sloní krok stranou. Projevuje se to nejen  v absenci houslových partů a v lehce nadměrném  použití steel kytary, ale také například  v zařazení klavírní balady River In The Rain.  Když pak téměř v závěru alba zpěvačka sáhne  po písni Poison Love z repertoáru klasika Billa  Monroea, interpretuje ji sice jako retro, ale spíše  ve stylu countrypopu 80. let s „balkánským“  zvukem kytary než jako dřevní bluegrass.  Tuzemskému posluchači navyklému na  country jako součást středního proudu populární  hudby by vlastně nové album bluegrassové  divy mělo znít důvěrně. Nejen že některé  z melodií známe s českými texty, ale aranže  na pomezí tradičního zvuku a kolovrátkového  popu (zde například svižná It’s Goodbye And  So Long To You) evokují právě tu country hudbu,  která se u nás vyvinula v době normalizace.  Jenže uhlazený střední proud má za oceánem  jiné umělecké i společenské konotace než  u nás, a navíc i ty nejpopovější aranže na albu  Windy City prosvětlí například dechová sekce  (ve zmíněné skladbě z repertoáru The Osborne  Brothers) nebo odlehčený zpěv a zlehka hraný  klavír (v Gentle On My Mind). Odpichová I Never  Cared For You od Willieho Nelsona i následující  River In The Rain jsou pak přímo skvostné.  Album Windy City nemá potenciál být takovým  trhákem jako deset let stará strhující jízda  od folku k rock’n’rollu s Robertem Plantem.  Jde však o důkaz, že i se středním proudem se  Alison Krauss dokáže vyrovnat se ctí.

Capitol Records, 2017, 34:10

Přidat komentář