Allison Russell: O nebojácných milencích, duhových střelcích a démonech v hlavě

Album The Returner považujte za způsob, jak říct, abyste se pro svoje dobro drželi Allison Russell. Kanadské černošské písničkářky žijící v Nashvillu, zavalené poslední dobou nebývalou slávou, u které nejde o to, jak k ní přišla, na to odpověď známe, ale proč tak pozdě. „Osmnáct let bez povšimnutí a pak přišel tenhle zázrak. A já si řekla, to si snad ze mě někdo dělá prdel, ne?“

Pro upřesnění: zázrakem není míněno album, za které v roce 2023 získala tři nominace na Grammy, nadšení okolo něho je důsledkem předešlých událostí a postupného narůstání dojmu, že Allison jednou dozraje k bodu, kdy si udělá potěšení s hudbou, na kterou v návalu potřeby o sobě nejprve všechno říct, nebyl čas. Právě nastal a kdo neví, s kým má tu čest, asi nepochopí, proč by měl od americana písničkářky poslouchat skladbu Stay Right Here připomínající funky disko a pokyvovat u toho chápavě hlavou.

Najdou se hudebníci, o kterých si přečtete snad úplně všechno, co je k mání, a stejně se o nich nic nedozvíte. Třináctou komoru nechávají zavřenou. U Allison máte jiný problém: tím, že ze životopisu nevynechala jediný, ani ten nejotřesnější detail, a protože je toho tolik, co o ní víme, dostavují se rozpaky, čím dřív začít. Není ani jednoduché dostát zadání dobrého profilu „matky, hudebnice, spisovatelky, queer ženy a černošky nevěřící v americký sen, zato věřící snu o Americe a snům Ruth Bader Ginsburg, Harriet Tubman, Breonny Taylor nebo Marshy P Johnson“. Sebecharakteristiku zanesenou do emotivního autobiografického vyznání Dream of America pronesla před americkými prezidentskými volbami v roce 2020 během Women’s March a je volně k mání v záznamu od producenta T Bone Burnetta. Věnujte jí pozornost a zjistíte, jak se k vám přikrádá zájem o písničkářku s alarmující mírou empatie k lidem, světu a historii.

U vzestupu její kariéry stály dvě sudičky: Rhiannon Giddens a Brandi Carlile. Ale napsat, že mohou za všechno, čím se stala, by nebylo úplně přesné. První jí hlavně pomohla dostat z hlavy démony, druhá ji přinutila, aby se pod jejich zhudebnění podepsala. Tahle nezištnost se oběma vyplatila: do debaty o americké společnosti získaly parťačku k nezaplacení. Pomohly jí také uvést se do komunity: vyvolené rodiny hudebních přátel, pro Allison klíčového impulsu k vyprávění „vlastního příběhu, vlastními slovy a pod vlastním jménem“, nevylučující protknout děsivá traumata s očistnou radostí přeživšího.

Žabák Kermit, banjo a Duhová koalice

Narodila se v roce 1980 v Montrealu sedmnáctileté svobodné matce se skotskými kořeny bojující se schizofrenií. Černošského otce pocházejícího z Grenady viděla až ve třiceti. Nejprve ji umístili do pěstounské péče, když matčina nemoc polevila a vdala se za bělošského dělníka, vrátila se domů. Adoptivní rasistický otec si Allison od pěti let ovšem „pletl s manželkou“ a tloukl jí do hlavy ideologii o černošské méněcennosti. Ze zoufalství přespávala na místě, kde ticho léčí a kámen hřeje: na hřbitově. V patnácti letech od rodičů utekla. Bydlela ve stejném domě s Lhasou de Sela a slýchala ji zpívat na balkóně. Pracovala v kavárnách, studovala na střední a zamilovala se do dívky. „Zachránila mi život, a to co jsem doposud považovala za sexuální otroctví, pomohla přeměnit v něco krásného. Přivedla mě také k hudbě, umlčující uvnitř mé hlavy nesnesitelné hlasy nutící mě nenávidět se,“ vysvětlila Allison, proč na debut Outside Child napsala písničku o Persephoně, své první lásce. „Možná by mě tenkrát zabil, kdybych mu to dovolila. Nemohu ho nahlásit policii, protože vím, že ho to nezastaví. Půjdu za Persephonou. Okvětní lístky mám možná polámané, pořád jsem ale květina.“

V sedmnácti ji teta hudebnice a strýc divadelní režisér odvezli do Vancouveru a uvedli ji do místní umělecké komunity. S matkou zůstala v kontaktu, a když se dozvěděla, že se k ní má nastěhovat malá neteř, odletěla adoptivního otce udat úřadům za znásilnění a sexuální zneužívání. Šel sedět a má doživotní zákaz přibližovat se bez dozoru k dětem.

S Trish Klein od The Be Good Tanyas založila country-folkovou skupinu Po‘ Girl. Vydaly několik alb a vědělo se o nich, přesto se rozpadly. „Ukázalo se, že je stejný blázen jako já, takže jsme se dali dohromady,“ shrnula setkání s americkým kytaristou Jeremy Lindsayem aka JT Nero. Jejich americana kapelu Birds of Chicago nešlo nemilovat. Allison při zpěvu střídala klarinet s banjem a probudila se v ní skladatelka. Dvě stě koncertů za rok, tisíce kilometrů v dodávce, snaha jako blázen prorazit a přízeň médií je od bídy stejně neodstavily. Třetí album Love in Wartime v produkci Luthera Dickinsona, podle nich oslava lásky v nejistých Trumpových dobách, zůstává neobehratelné, a když v překrásné skladbě Superlover zpívají o tom, jak potřebují super lásku a super milence, v té jímavosti se odráží jejich manželství a narození dcery. „Byla jsem zamilovaná do žen, trans a nebinárních lidí. Nikdo ale nebyl překvapenější než já, když jsem se zamilovala do muže,“ uvedla Allison ke stavu s JT, dočkávajícím se od ní na albu Outside Child skladby Joyful Motherfuckers.

Než ji v roce 2018 přizvala Rhiannon Giddens do

Album The Returner považujte za zp . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář