Bluesrocková zpěvačka, kytaristka a písničkářka Ally Venable (*1999, Kilgore, Texas) nadchla v roce 2022 publikum Blues Alive jako už velmi zralá a sebevědomá hudebnice. Měla totiž dost času sbírat zkušenosti, vždyť první desku, EP Wise Man, vydala už jako čtrnáctiletá. Název alba No Glass Shoes (2016) pak potvrdil, že nehodlá být žádnou submisivní Popelkou. Oslovuje převážně mladé publikum a přesvědčivě bourá mýtus o blues jako hudbě pro „pokročilé“, ovšem dokáže nadchnout i „pamětníky“. V pražské kavárně a baru Zasekávák představí svoje žensky razantní pojetí texaského bluesrocku 22. října 2025.
Vaše poslední album se jmenuje mnohoznačně Money & Power. Text titulní písně má jasný feministický kontext, ale není název myšlen také jako symbol povrchnosti a bezohlednosti touhy po „bohatství a moci“?
Každý si text může interpretovat volně. Ale já to myslela primárně opravdu z toho ženského pohledu. Jsem žena, a je pro mě důležité stát si pevně za svým ženstvím a mluvit o tom. A inspirovat také ostatní ženy, aby byly vždy silné a dělaly to, po čem touží. Pro mladé ženy je důležité vidět někoho jako já, jak si dělá na pódiu, co chce, což může povzbudit jejich sebevědomí a odhodlání naplňovat jejich ambice.
V jednom rozhovoru jste připomněla, že blues vždy bylo také protestní muzikou. Jaká témata vás v textech zajímají?
Pro autora je důležité psát o tom, co se ho v životě osobně dotýká nebo co ho znepokojuje. Měl by být hlasem komunity, jejíž hlas možná tak daleko nedosáhne, a inspirovat ke spojení lidí prostřednictvím muziky.
Píseň Heal Me (Uzdravuj mě) jste myslela obecně, jako potřebu léčby hudbou v nejistých dobách, nebo je osobní?
Myslím, že když dokážete vzdorovat tváří tvář vlastnímu blues, už to samo o sobě je součástí uzdravování sebe sama. Kdykoliv jsem se postavila problémům čelem, vyšla jsem na druhé straně jako lepší a silnější verze sebe samotné.
Poslední album je mnohem pestřejší než ta předchozí. Je zde chytlavá power balada Do You Cry, funky Stopper Back Papa, rytmus ska v Legends. I když pořád platí, že „blues je váš nejlepší přítel“, jak zpíváte na albu Real Gone, znamená to, že se zajímáte o rozšíření žánrového záběru?
Blues vždy zůstane součástí mého hraní, ať už budu dělat cokoliv. Ale myslím, že je důležité zahrnovat do hudby další vlivy, protože jedině tak se žánr může vyvíjet a přilákat k blues další posluchače. I pro samotného umělce je zásadní vyjadřovat různé ideje a nápady a nebýt omezován očekáváním okolí, nezůstat zavřený v jedné krabičce.
Pozvat na desku Shemekii Copeland a „Kingfish“ Ingrama jako hosty byl váš nápad, nebo výsledek vydavatelských snah? Jaké to bylo zahrát si s nimi?
Šlo čistě o můj nápad, protože oba jsou mými dobrými přáteli, setkáváme se už dlouho. I proto nám šla spolupráce ve studiu tak hladce. Jsem nadšená tím, jak nakopli skladby, ve kterých hrají!
Začala jste hrát bluesrock ve velmi útlém věku. Nesetkala jste se také s těmi pitomými poznámkami, že blues může procítit jen osoba zralá, s životními zkušenostmi? Přitom se mi dobře vybavuje, jak silné „blues“ může mít třeba středoškolák.
Přesně tak. V každém věku, jak jde život, má přece člověk silné emoční zkušenosti. A je naopak chvályhodné, když mladí lidé využijí muziku, včetně blues, k vyjádření svých emocí a pomohou svým vrstevníkům dělat to samé.
Na vašich raných deskách a EP se některé písně
