Alternativa 2014: japonsko-francouzské hudební tornádo

Pátek 14. 11. 20:00, Malostranská beseda
Kvarteto Kaze tvoří japonští manželé, pianistka Satoko Fujii a trumpetista Natsuki Tamura, a dva francouzští muzikanti ze sdružení Muzzix z Lille, bubeník Peter Orins a trumpetista Christian Pruvost. Mají na svém kontě zatím dvě CD. To první s názvem Rafale je živá nahrávka z roku 2010 z Manggha muzea japonského umění a technologií v polském Krakově, a o tři roky mladší Tornado je studiovka z Francie.

kaze
Satoko Fujii mimo mnoha dalších projektů vede po celém světě big bandy a má svůj okruh muzikantů jak v Tokiu, Nagoye, Kobe i New Yorku a v posledních letech také v Berlíně, kde letos nahrávala první opus s místními muzikanty, ale pozvala si jako hosty i Petera Orinse či jinak ve Vídni žijícího slavného japonského kytaristu Kazuhisu Uchihashiho. Peter Orins má také řadu projektů a u nás se loni představil jednak v cool jazzovém triu svého bratra Stefana a ve zcela jiné poloze na festivalu Alternativa se svou psychedelickou improvizovanou úderkou TOC.

Jak jste se potkala s Peterem a Christianem a proč jste se rozhodla s nimi vytvořit kapelu?
Setkali jsme se v roce 2002 v Lille, když jsem tam hrála se svým kvartetem. Hodně nám se vším pomáhali a pak jsme odehráli dvojitý koncert, kde mě velice uchvátila Peterova kapela Impression a Christian byl také v té kapele. Ale pak nebyla šance se znovu potkat až do roku 2009. Tehdy jsme se vrátili do Lille s mou kapelou ma-do. Peter nám zase pomáhal s koncertem. Následující rok jsem dostala pozvání do Krakova na Chopinovo výročí, tak mě napadlo, že bych mohla přizvat Petera a jeho napadlo přizvat Christiana, aby v kapele byly dvě trubky – a bicí a piano. A tak se z Peterovy myšlenky zrodili Kaze.

Co vlastně znamená Kaze?
Tenhle název vymyslel pro změnu Natsuki. Je to japonsky vítr.

Když tuhle kapelu porovnáte s jinými svými projekty, co je na ní výjimečného?

Kaze není kapela, kterou vedu. Jsme tam šéfové všichni. Všichni píšeme hudbu, všichni přinášíme myšlenky. U většiny mých ostatních projektů jsem vedoucí a skládám veškerou hudbu. Tím je pro mne Kaze speciální.

V uplynulých měsících jste byli na dlouhé šňůře. Změnilo to nějak podobu vašeho vystoupení?
Mě hrozně bavilo ten minulý měsíc hrát téměř každou noc. Nevím, jestli to moji hudbu mění nebo ne. Prostě jsem šťastná, když můžu každou noc hrát.

Vaše skladby mají vždycky jednoho autora? Aranžujete je společně?
Každý přinese něco a autor si to většinou sám zaranžuje, ale někdy přijdou ostatní s nějakým nápadem, jak vylepšit celkové aranžmá.

Jak moc na svých koncertech improvizujete?
Někde improvizujeme kompletně.

Hrajete také skladby, které nebyly napsány přímo pro Kaze?
Čím víc hrajeme spolu, tak skládáme především pro tuhle kapelu. Je to unikátní kapela, a tak je lehké se do toho vcítit.

Máte nový materiál nebo chystáte na pražský koncert něco speciálního?
Právě jsme skončili korejsko-japonské turné, které trvalo od 25. září do 11. října. Byl to učiněný zázrak, protože jsme dokonce v jeho průběhu stihli na krátkých zkouškách nacvičit pět nových věcí a šlo to jako po másle, takže jsme připraveni začít v prosinci natáčet v Paříži další album.

Jste v kapele dva Japonci a dva Francouzi – myslíte, že máte odlišnou hudební poezii?

Nevím, jak to cítí ostatní, ale pro mne je to stejné jako hrát s kýmkoliv. Zeptejte se Petera, když to vlastně všechno vymyslel on.

PETER ORINS
Satoko mi psala, že Kaze je vlastně vaše idea. Jak vás to tedy napadlo?

Když nemluvíme o ekonomických důvodech (čtyři lidi jsou vždycky jednodušší než pět nebo šest), tak můj první nápad vycházel z toho, že jsem chtěl konfrontovat dva obrovské trumpetisty, kteří mají ke svému nástroji téměř stejný přístup. Jsou velice komplementární, v určitých věcech stejní, v jiných zcela odlišní, někdy si člověk není jist, který z nich vlastně hraje. A pochopitelně jejich technika nemá hranice. Záměrně jsem z několika důvodů nehledal basistu, aby ta hudba mohla být svobodnější a dostávali jsme se neustále do riskantních situací, což je dobrý základ pro dobrou improvizaci. Takže myšlenkou bylo vytvořit dvojdomou kapelu s rytmickou sekcí – bicí a piano a vzdušnou sekcí.

Proč jste vybral z tolika muzikantů, kteří se kolem vás pohybují právě Christiana Pruvosta?
Jak už jsem říkal, od první chvíle jsem viděl ty dva trumpetisty spolu vyvádět šílené a překvapující věci. S Christianem hraju už dlouho, byl členem mého někdejšího kvinteta Impression, které se pak přejmenovalo na Flu(o), kde hrál také můj bratr Stefan na piano, kytarista Olivier Benoit a Christophe Hache na elektrickou basu. Tohle kvinteto hrálo od počátku devadesátých let a Christian se k nám přidal v roce 2002. Tehdy jsme vlastně odehráli první dvojkoncert se Satoko a Natsukim v Lille. Také jsme spolu hráli v mnohem improvizovanějších a experimentálnějších projektech jako je třeba Le Pieuvre, dirigovaný improvizační orchestr s více než dvaceti muzikanty.

Jaký je rozdíl mezi skladbami, které píšete pro Kaze, a věcmi pro jiné projekty?

Pro mne je skládání vždycky velice složité! Pochopitelně věci pro Kaze jsou celkem odlišné od toho, co dělám jinak, ale zase tolik hudby neskládám. Hudba pro Kaze je víc otevřená a vybízí k improvizaci.

Co vám na Kaze přijde nejspecifičtější?

Kromě naší záliby v dobrém jídle je to svoboda a radost ze společného vytváření hudby. Ta se neustále obnovuje a v její interpretaci nejsou žádné limity.

Máte pocit, že kompozice Satoko a Natsukiho v sobě mají nějakou zvláštní japonskou poetiku?
Pro mne je především velkým snem hrát se Satoko a Natsukim. Nemám pocit, že by v našich přístupech byl nějaký rozdíl, ale myslím si, že Japonci mají zvláštní dar vytvářet hudbu bez hranic a nedělají tak velké rozdíly v hudebních stylech, jsou schopni pracovat s jakýmkoliv materiálem. Je to cítit ze všech jejich skladeb a způsobu, jak improvizují. To vede k tomu, že Kaze jsou jakousi směsicí Chopina, naivních melodií nebo i rockového nářezu. Ve Francii není takováhle svoboda, i když i u nás už se to v současnosti trochu mění.

Jaký je rozdíl mezi vystupováním v Evropě a v Japonsku?

Obojí je vzrušující, ale svým způsobem stejné. Někde je publikum vřelé, jinde chladné, i když se mu třeba ta hudba líbí. Ale nejdůležitější je, že nám to skýtá šanci objevovat nějaká nová dobrá jídla, a na to je Japonsko opravdu skvělé.

Hrajete někdy i věci, které nebyly složeny přímo pro Kaze?
Na naše první album Rafale jsme zařadili jednu moji věc, Polly, kterou jsem napsal pro Flu(o). A někdy hrajeme také tradiční japonské písně. Teď hrajeme hodně skladby, které jsme dali dohromady na japonském turné, ale každý koncert je stejně úplně jiný.

Přidat komentář