Středa 12. 11. 20:00, Kaštan
Elliott Sharp je jednou z nejvýraznějších postav newyorského downtownu, u nás spolupracoval s Agon Orchestra, vystoupil coby sólový bluesman, v jazzovém triu či jako leader groove kapely Terraplane. Na festivalu Alternativa předvede svůj zbrusu nový opus Sylva Sylvarum založený na grafické partituře. O jeho dalších aktivitách viz rozhovor Alexe Švamberka v UNI 9/2013.
Jaká je vaše nejranější vzpomínka v životě a jaký byl první dotek s hudbou?
To je obtížné říct, protože mysl může vytvořit explorativní snímky z poznatků, jak to bylo, nemluvě o existujících fotografiích, které ostří vzpomínky. Ale mám silný pocit, že moje první vzpomínka je na krémově bílé závěsy s jemným vzorem. Moje babička bouchala do hrnců a pánví, aby se pokusila přivolat mě k jídlu – to je asi moje první hudební vzpomínka.
Jak jste se potkali s Garethem Davisem a z jakého důvodu jste se rozhodli spolupracovat?
Poprvé jsme se viděli na festivalu pro novou komorní hudbu Witten v roce 2009. Mě jeho vystoupení zcela uchvátilo, tak jsem ho ihned oslovil. Začali jsme si psát a začali vymýšlet, co bychom spolu mohli spáchat. Prvním výsledkem byla naše společná nahrávka improvizací, která je zachycena na CD Canephora. To vedlo k objednávce rozhlasové stanice WDR, abych složil All The Klangs You Are pro jeho koncertní program a následně Gareth ztvárnil i moji grafickou partituru Foliage. A pak jsme si také vystřihli společnou skvělou improvizaci v Stedlijk Museum v Amsterdamu.
Na Alternativě budete hrát kompozici Sylva Sylvarum podle vaší grafické partitury. Ta byla složena speciálně pro vás dva nebo i nějaké jiné verze?
Byla složena pro můj současný projekt nazvaný SysOrk – neboli „systems orchestra“, věnovaný interpretaci mých algoritmických a grafických partitur. Není to složeno pro konkrétní soubor a tahle věc může fungovat jakkoliv. SysOrk mělo premiéru v Tokiu v roce 2010 právě se skladbou Foliage.
Mění se tedy podoba těchto skladeb od vystoupení k vystoupení?
Každé provedení je odlišné. Pochopitelně záleží na tom, kdo daný kus hraje. Ale i se stejnými hráči se mohou spontánně vyvíjet nové strategie, především pro muzikanty, kteří nemusí být při hraní statičtí.
Sylva Sylvarum je tedy doprovázeno projekcí?
Ano. Partitura je v tomto případě vždycky stejná. Je to film ve stopáži cca čtyřiceti minut, to je dáno. Foliage je více otevřené, může se promítat v různých délkách nebo se může hrát z psaných partitur. V tomto případě si konkrétní hráč může zvolit, které stránky použije a v jakém pořadí.
Jakým způsobem se liší Foliage od Sylva Sylvarum?
Obě partitury jsou založeny na zpracování obrazů generovaných notovanou hudbou, poté exportovány na stránky rukopisu jako grafické soubory, s nimiž potom manipuluji ve Photoshopu, GIMP a Graphic Converteru stejným způsobem, jako to dělám při mixování zvuku s využitím filtrů, zpoždění modulace vln, zpětnou vazbou, vrstvením atp. Tyhle techniky jsem začal používat v roce 2003. Sylva Sylvarum bylo složeno jako daný film, zatímco třeba animované verze u Foliage byly vytvořeny až poté, kdy bylo dílo původně dokončeno.
Dá se Sylva Sylvarum označit jako vážná hudba nebo tam najdeme prvky jazzu a blues či dalších stylů, které jsou vám vlastní?
Většinou nerozděluji hudbu na žánry, i když s některými soubory, s nimiž pracuji, to dělat musím. Sylva Sylvarum je formální hudba a konceptuální kus a vizuální dílo. Já doufám, že se vymyká snadné klasifikaci. A preferuji, když muzikanti neulpívají na žánrově definované hudbě.
Dočkáme se také nějakých improvizací ve stylu CD Canephora?
Nějaké „improvizované bonusy“ jsou nabíledni. Uvidíme.
Rodilý Angličan Gareth Davis vystudoval základy hudby v Londýně a poté dostal lekce na basklarinet od dánského virtuosa Harryho Sparmaye. Spolupracoval s věhlasnými autory včetně Gavina Bryarse a hostuje mimo jiné s psychedelickou nizozemskou úderkou Julie Mittens, s kterou v Rakousku předvedl nejen skvělou artrockovou fúzi, ale i výsostnou interpretaci díla Petera Ablingera z cyklu Black Series.
Jaká je vaše nejranější vzpomínka v životě a jaký byl první dotek s hudbou?
Stavěl jsem s rodiči sněhuláka na zahradě před naším bytem, když mi byly necelé tři roky. Snažili jsme se mu nasadit hlavu a pamatuji se, že jsem měl modrou čepici, což pro mne bylo z nějakého důvodu velice důležité, ale nepamatuji se proč. Co se týče hudebních aktivit, tak jsem chodil ve škole na hodiny flétny a bylo nás tam málo a téměř samí chlapci. Pak si pamatuji, že jsem šel na koncert nějaké orchestrální skladby Iannise Xenakise. To mi bylo tak šest nebo sedm. Můj otec tehdy impulsivně koupil levně lístky, protože se moc neprodávaly, takže je dostal za babku. Tehdy jsem hudbu moc nerozlišoval, vnímal jsem úplně stejně koncerty s hudbou Mozarta nebo Brahmse jako Xenakise nebo Lachermanna. Ale možná právě to souvisí s tím, jak odlišné věci dneska hraji.
Jak velkou roli pro vás hraje interpretace a jak velkou improvizace?
Je to zcela rovnocenné, vlastně stejné. Hraji striktně napsanou hudbu stejně jako konceptuálně skládanou, třeba díla Alvina Luciera, Johna Cage nebo Christiana Marclaye nebo svobodnou improvizaci, experimentální rock či elektronický sound-art.
Co je pro vás nejdůležitější na spolupráci s Elliottem Sharpem?
S Elliottem jsem pracoval jako se skladatelem i jako s hráčem při nespoutané improvizaci, což je pro mne nesmírně zajímavé. Napsal několik notovaných věcí přímo pro mne a taky jsem hrál na podkladu jeho grafických partitur. To je skvělé, jak můžeme pracovat nejrůznějšími způsoby. A navíc nás spojuje jedna nehudební obsese a to je zájem o kávu, především espreso.
Co vám nabízí konkrétně opus Sylva Sylvarum?
Je to pro mne přirozená kontinuita s předchozí Elliottovou prací Foliage. Tu jsem hrál několikrát s kapelou i v sólové verzi na basklarinet. Je nesmírně zajímavé, jak se tyhle věci dají dělat zcela odlišně a jaké nové aspekty můžete stále nalézat. Sylva Sylvarum je neuvěřitelně vizuální. Pasáže, které jsou napsané na papíru, se více a více bortí, takže nakonec není možno poznat prapočátek a jste vedeni nově vytvořenými obrazy. Pro mě je nesmírně zajímavé pozorovat, jak se původní myšlenka mění od not do obrazů. Je to velice silné a graciézní.
Proč jste si vybral basklarinet jako svůj hlavní nástroj?
Hraju na různé klarinety. Ale hlavně na basklarinet a kontrabasklarinet a také na G ’sol ’klarinet a tarogato. Na svých nahrávkách s různými skupinami jsem schopen hrát i na jiné nástroje, třeba na syntezátory či jiné klávesy nebo třeba perkuse, ale to je spíš pro obohacení barvy.
Teď žijete v Nizozemí, kde je pravděpodobně lepší zázemí pro vaše hudební aktivity než třeba ve Velké Británii.
Každá země má své výhody a nevýhody. Já prostě hraju všude a základní důvod, proč jsem se rozhodl přestěhovat do Amsterdamu, je z čistě praktických důvodů, protože odtamtud se můžete dostat do všech velkých evropských měst vlakem strašně rychle.
Co je váš hudební sen?
Já jsem šťastný. Byl jsem schopen udělat, co jsem chtěl a to v mnoha směrech. Když se mi bude dařit mít takovýto rozsah i nadále, tak budu extrémně šťastný.