Ticho neexistuje
Na letošním festivalu alternativa vystoupí Bratislavský improvizační orchestr, jehož jádro tvoří hráč na elektroniku Slávo Krekovič a kytarista, improvizátor Štefan Szabó, který také pořádá festival N:ear.
Kdo tvoří jádro bratislavského improvizačního orchestru?
Szabó: Před dvěma lety jsme dali se Slavom a Jožom Krupou hlavy dohromady a řekli si, že by pro nás i pro naši scénu bylo pěkné se setkávat a improvizovat. Vytvořili jsme otevřený seznam improvizátorů na Slovensku, kterým chodí jednou měsíčně e-mail s datem setkání, které je současně koncertem.
Krekovič: Složení je organické, různorodé a proměnlivé. V seznamu je kolem třiceti adres. V souboru pravidelně hrají vystudovaní skladatelé a skladatelky, ale taky lidé z okruhu elektroakustické a experimentální elektronické hudby i ambientu, nebo i tací s rockovým a jazzovým základem.
Míváte také hosty? A jestli ano, můžete nějaké známější jmenovat?
Krekovič: Několikrát do roka se podaří společné vystoupení s hostujícími improvizátory nebo improvizátorkami, kteří někdy vedou i workshopy. Tento měsíc se těšíme na Chrise Cutlera a Tima Hodgkinsona, v minulosti to byli třeba Michal Wróblewski, Klára Pudláková nebo Luka Zabric.
Szabó: Kromě koncertů se párkrát do roka setkáme i na dílnách, které většinou vedou hostující umělci. Osobně se těším na listopadové workshopové setkání, kde nebudeme mít hosta mimo orchestr. Setkáme se s ním den před koncertem a budeme nacvičovat, sehrávat se, hrát si se otevřenými partiturami členů orchestru.
Jaký vliv měl na vznik Bratislavského improvizačního orchestru jeho pražský protějšek?
Szabo: Kromě toho, že jsme si na prvním setkání řekli, že všechna hlavní města mají takový orchestr, tak vliv není velký. PIO se regulérně nesetkává, a když už, tak hlavně z důvodu nácviku koncertu, zatímco my se setkáváme kvůli samotnému společnému hraní.
Krekovič: U nás šlo spíše o navázání na předcházející společné aktivity. V kulturním prostoru A4 jsme dlouhá léta pod různými názvy (Open Stage, Plug_in Café, Zzzvukové dielne) organizovali každý měsíc volné improvizační setkání. Ale až „rebranding“ aktivit na stálé hudební těleso a Štefanův organizátorský vklad přinesly novou energii i stálou diváckou obec.
Jak často se scházíte?
Krekovič: Pravidelně jednou za měsíc míváme koncerty v A4, kam většinou přijde osm až dvanáct lidí. Pravidelná frekvence pomáhá udržet kontinuitu. I když se třeba ve Vídni komunitě daří potkávat se každý týden v baru Celeste, v Bratislavě je tempo trochu pomalejší.
Nakolik vycházíte z free jazzu?
Krekovič: Na Slovensku až na výjimky tradice free jazzu skoro neexistuje a jazzová scéna je dost konzervativní. Příznačné je tu spíš propojování osobností z různých žánrů a důraz na stylovou otevřenost.
Szabó: Vycházíme z folklóru, noisu, grunge a mohli bychom jmenovat další styly. V seznamu improvizátorů BIO je několik desítek hudebníků a hudebnic a každý má jiný background. A jak říká Slavo, tradice free jazzu u nás skutečně neexistuje. S troškou nadsázky si dovolím říci, že na Slovensku nyní neexistuje ani něco jako jazzová scéna, ať už tradiční, nebo modernější. Připisuju to tomu, že jazz chybí na konzervatořích a vysokých školách.
Uplatňujete mikrotóny? A jaký způsob improvizace využíváte? Řízenou? A věnujete se interpretaci grafických partitur?
Szabó: Z 99,9 procent je hudba neřízená a nehierarchická a také nedirigovaná. Jako orchestr jsme zatím nehráli žádné partitury, ať už grafické, textové nebo v tradičním notovém zápisu. Jasné, že drtivá většina hráčů BIO tuto zkušenost má, ale zatím ji do orchestru nepřenášíme. Vlastně je to velmi jednoduché, potkáme se, nazvučíme se a hrajeme. Pak se napijeme a jdeme všichni domů.
Krekovič: Občas si však zveme hosty na vedení dílen a tam zkoušíme různé techniky včetně dirigování pomocí posunků nebo stanovení pravidel. Může to být třeba postupné zapojování různých nástrojových skupin, vzájemné přebírání motivů nebo změny v charakteru zvukového materiálu. Tyto postupy prohlubují skupinovou vnímavost. I když je na koncertě většinou neuplatníme, nakonec mají nějaký vliv na výsledek.
Jak máme chápat pojem řízená improvizace?
Krekovič: Je to koncept, který stanoví určité rámce pro kolektivní hru. Na rozdíl od volné improvizace bez jakýchkoli pravidel, která může ve větším počtu lidí vést k určité fádnosti, představuje řízená improvizace jakýsi mezistupeň mezi volnou hrou a kompozicí. Pomáhá do hudby vnést nové, jinak obtížně dosažitelné momenty, napětí a strukturu. Může mít podobu dirigování pomocí domluvených gest, anebo i různých domluv mezi hudebníky a hudebnicemi.
Jak důležitou roli má ve vaší tvorbě ticho?
Szabó: Pro mě jednu z nejdůležitějších. Při hraní ve velkém souboru pořád myslím na to, že mohu hodně nehrát a víc poslouchat. Taky jsem někde našel takové malé minutové přesýpací hodiny, které se využívají, aby si děti dost dlouho čistily zuby, i když nevím jistě. U mě slouží na to, abych si dal pauzu od hraní a poslouchal.
Krekovič: Jak zjistil už John Cage, ticho neexistuje. Ale mám takovou zkušenost, že právě v improvizované hudbě je absence hudebního zvuku stejně důležitá jako samotný zvuk. Často je zdrojem napětí, jestli ještě bude něco následovat, vytváří kontrast a dokáže vyvolat soustředěnou pozornost. Při povedené improvizaci bývá zdařilým momentem právě náhlé ticho na konci, které představuje jakousi spontánní tečku.