Když loni v dubnu náhle zemřel kytarista Amadou Bagayogo, celý svět smutnil, že odešel nenahraditelný velikán západoafrické hudby, a přemýšlel, jaká škoda, že už se od malijské manželské dvojice nedočkáme další nahrávky. A vida, dočkali. Dvojice na to nemyslela, ani nemohla, v uplynulých sedmi letech, kdy postupně vznikalo, nemohla tušit, že Amadou navždy odejde, přesto album zní jako shrnutí všeho nejlepšího, co během půl století dokázala. Nepřidává nic radikálně odlišného, nemění se, jen jako vždy v detailech zdokonaluje svůj fungující trademark: neodolatelně vytříbený afropopový bluesrock s nenapodobitelnou kytarou, chytlavými melodiemi a žhavými hlasy. I název alba dokládá, že se světem nepřestávají sdílet svou vzájemnou lásku způsobem, že je nikdy nebylo možné nemilovat. Nikoliv ze soucitu, ale pro jejich autentickou upřímnost bez vyděračského sentimentu slepců lapajících na jejich úděl posluchače. To bychom na předcházejících albech prohlédli a s námi řada hudebních velikánů, stavějících se po jejich bok z úcty k jejich bezelstnému umění. Jako třeba kdysi David Gilmour, jehož pinkfloydovská ozvěna proznívá do skladby Généralisé. Manželé od začátku kladli důraz na spolupráci se západními muzikanty a největšího komerčního úspěchu dosáhli s albem Dimanche à Bamako v produkci Manu Chaa, který se k nim vrátil s nabídkou svižně odpíchnuté skladby Mogulu. Co jim na očích viděl, jim ale tentokrát splnil hlavně francouzský producent Pierre Juarez, při přání manželů na pořádný elektrotaneční mejdan, ustupující v La vie et belle londýnskému specialistovi na latinu a reggae The Busy Twistovi.
K neplánované esenci proslulé exploze radosti z hudby patří neodbytná otázka, co bude dál a jak s tak báječným odkazem naloží Mariam. S pokorou k padesáti společným letům budu pokračovat, uťala všechny dohady mimořádná zpěvačka a skladatelka. Po boku bude mít syna Sama Baga a role kytaristy se ujme Sam Dickey ze San Franciska s bohatými zkušenostmi se západoafrickou hudbou. Dveře ale prý zůstávají otevřené.