Amalgam 1979-1982

amalgamAmalgam není hudební skupina. Je to jen hudbou (špatně) maskovaný test. Zkouška na život. Pokus o člověka. Že je maskou zrovna hudba? Hudba nelže, a když, tak lež z ní páchne na sto honů. A pak, rozechvívá nejen obličej, ale i uvnitř. A o to stále a pořád Amalgamu jde. Amalgam není sepisování ‚historie skupiny Amalgam‘ ex post. Není nic snazšího než z nedostatku vůle k další tvorbě začít přelakovávat pivem nasáklé loňské sny o slávě pozlátkem ‚legendárnosti‘, když přece všichni dobře víme, že jde jen o z nouze ctnost. Amalgam není estetická dokonalost. Daleko raději je jizvou, šmouhou, mateřským znamínkem a pihou. Dokonce i protézou. Amalgam není dokument o něčem, někom, čemkoliv. Je to daleko raději protest proti dokumentacím. Čím méně po něm zůstane, tím lépe.“
Cik cak přeskakuje hudba Amalgamu od rámusu k tichu, od piana k fortissimu, od ladu k neladu, jednak aby odrazila zrcadlově to, co zní všude kolem, jednak aby se pokusila lstivě obejít hradbu subjektivních názorů, koncepcí a předsudků, přeplňujících hlavu každého posluchače. Nejde vůbec o nic. Jde o nejpřímější komunikaci tak, aby hlava nestačila spustit stavidla: lavina myšlenek pak smete vše, i osobnost. Není to hudba v tom smyslu, jak ho znáte. Je to zen rock. Či co. (Vlastimil Marek, 1980) Do Amalgamu jsem sháněl lidi, kteří nemuseli umět hrát, třeba jako ten jurodivý Macků. Rozhodující byl úmysl, poselství. Mně nezáleželo na tom, jestli se kytarista naučí dobře hrát stupnice. Naopak, právě ty stupnice ho brzdí. Šlo o to, jestli v sobě posílí obrovskou touhu člověka objevovat v těch zvucích dobrodružství. To, co je za hudbou. Ne vždycky to byl úspěch, protože někteří kluci byli na zkoušce vynikající, přirození, jiskřilo to mezi námi, ale vystoupení se pak nepovedlo. Věděl jsem, že bych je vycepoval, že kdybychom dlouho hráli to samé, zlepšili by se. Jenže já jsem nikdy nehrál to samé. Proto jsem spíš zkoušel lidi a sestavy se často střídaly. Hlavně jsem se chtěl odlišovat. (Vlastimil Marek, 2015)
O počátcích skupiny Amalgam jsme psali v UNI 8/2015. Teď jen stručně shrňme, že soubor založil a vedl perkusista Vlastimil Marek, bývalý člen Extempore a Elektrobusu. První koncert Amalgamu se konal 9. září 1977 v Karlínské besedě, nejslavnější vystoupení bylo 19. května 1978 na šestých Pražských jazzových dnech v Lucerně. Minule jsme skončili na první jarní den 1979, kdy Amalgam hrál v Divadle v Nerudovce. To už v sestavě byli kytarista Jiří Mazánek a houslista Milan Valenta, z nichž se na nějakou dobu stali Markovi stálí spoluhráči. Po Amalgamu nezůstaly skoro žádné nahrávky, zato tři sešity plné popisů koncertů, poznámek, polemik, tiskových výstřižků a fotek. Marek si na programová prohlášení vždy potrpěl.
amalgam_2Není důležité, jestli je Amalgam 5 lidí či 3 lidi nebo jen jeden člověk. Není důležité, jestli lidi v momentě ‚zazvonil zvonec a koncertu je konec‘ řvou nadšením. Důležitější je cink cink za pár dalších dnů: cink člověčiny nebo cink úspěchu? Důležité je vtažení dovnitř.
A za upoutáním jde hned i připoutání; napětí; soustředění; očekávání; podvědomě upřímná reakce. Jde to rychle za sebou, takže jeden nestačí zavřít deset zámků o tom, že A není ne- A, 3×3=9, toto je klasika a támhleto se nesmí, toto je náš pop-, jazz-, rock-, poskock-ový umělec a tudíž jednoznačně kvalitka. Amalgam není postoj, je to zaujmutí postoje. Tak či onak. Upřímné ponoření se do hudby i upřímné rozkmotření se s publikem. Odmítání „kšeftů“ a ukládání úspor do „blbostí“. Vždy nové, jedinečné neopakovatelné nošení kůže na trh. Amalgam není spása, východisko, naděje. Daleko raději je jen a jen cestou k východisku, naději, konci i začátku. Neuvažuje o cíli. Nepřemýšlí o koncepci. Nekalkuluje s reakcemi. Nepoužívá techniku. Nestará se o vnější efekt. Ale ví o všem. Amalgam není pomazánka. Nálepka. Vizitka. Rovnítko. Obálka. Krabice. Daleko raději je zívnutím, kočičím protažením, lokem vody. I bolením břicha. I průjmem.
Amalgam není reproduktorem, kopií, hlasatelem. Mluví vždy jen za sebe, o sobě, svými ústy. A to je hlavní výhoda hlavní výhody Amalgamu – amatérismu za každou cenu. V rámci osmých Pražských jazzových dnů hrál Amalgam 27. května 1979 ve sportovní hale Folimanka, pak však následovala rok a půl dlouhá pauza. Marek měl i četné mimohudební aktivity, v září 1979 se mu podařilo vyjet na dva měsíce do Japonska. Jeho stálý spoluhráč Jiří Mazánek tehdy s Karlem Babuljakem a Vlastislavem Matouškem založil skupinu Relaxace. V době, kdy Amalgam již dlouho veřejně vůbec nehrál, vyšel v Mladém světě (33/1980) článek Evy Dvořákové: „Ovlivněni beatem a poslechem jazz rocku a vědomi si ohromných možností hudebního vyjádření, snažíme se co nejjednodušeji vyjádřit pocity, barvy a nálady, abychom rozumovou a logickou přeinformovanost nahradili upřímnou komunikací. Každý program tria Amalgam (doplněný na koncertech větším či menším počtem hostů) bývá komponován podle určitého scénáře. Jeden byl například podle japonské mytologie, jiný na Thákurovy verše a podobně. Muzika je často inspirována Orientem, uměním přírodních národů i naším folklorem. Za čtyři roky existence však uskutečnila skupina pouze osm koncertů.“
Není kde zkoušet, není kde hrát. Skupiny se v Praze téměř bijí o pár klubů a jednu příležitost za měsíc. (V klubech přitom převažují hotové pořady agentur. Nic proti nim, ale kde je amalgam_3příležitost pro mladé amatérské hudebníky? Kdyby nebylo Jazzové sekce a jejích Pražských jazzových dnů, Amalgam a mnohé další skupiny by si snad ani nezahrály.)
Amalgam je vlastně z nouze ctnost. Hrát dobře a na odpovídající úrovni hudbu 20. století, hudbu rockovou a elektrickou, v našich podmínkách nelze. Nejsou k mání kvalitní nástroje, není pedagogika, snad jen na ostravské konzervatoři se učí trochu jazzu, pražská Jazzová škola hrou už není (ztratila zřizovatele – pozn. aut.), nejsou notové materiály. Hudební vydavatelství snad tuto hudbu ještě vůbec nevzala na vědomí. Své poslání ztratil i Gramofonový klub – nepřináší čerstvé informace. Diskotéka MS se sice snaží, ale tak ohromné vakuum zaplnit nestačí. Tzv. hudební sály v nových kulturních domech, třeba na sídlištích, neodpovídají svým zařízením současným technickým požadavkům, špatná akustika a špatné zvukové vybavení jsou téměř pravidlem… Proto hrajeme raději v malé sestavě (zkoušíme v bytě), akusticky a zůstáváme tvrdošíjně amatéry.“
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, Marek si 30. srpna 1980 vysloužil napomenutí přímo od samotného Rudého práva. Stranický deník otiskl pod značkou (pk): „V jednom populárním mládežnickém týdeníku se nedávno objevil dlouhý povzdech méně známého hudebníka, že mu nezbývá, než aby hrál bez aparatury, neboť ji u nás nesežene. A to prý je jedna z příčin, pro které se neprosadí. Prohlášení trošku podivné, i když připustíme, že špičková aparatura pro elektrifikovanou hudbu není u nás v běžném prodeji. Ale Hladík, Andršt, Kratochvíl a další nehrají jen na elektrické nástroje, třebaže v tom jsou především uznávanými virtuózy. Ve stejné hudební oblasti dokazují, že kvalita není jen věcí technické vybavenosti.“
Od 19. do 28. září 1980 se měly v Lucerně, hale Folimanka a Divadle hudby konat velkoryse koncipované desáté Pražské jazzové dny, počítalo se i s účastí Amalgamu. Festival ovšem nakonec nebyl povolen – „pro neodpovídající kulturně politickou a ideovou orientaci, pro nedostatečné politické garance ze strany pořadatele“ (jak bylo uvedeno v interním materiálu ministerstva kultury). Amalgam v sestavě Marek, Mazánek a Matoušek hrál 17. října U Zábranských, další koncert uskutečnili Marek s Mazánkem 29. října 1980 v amalgam_4Olomouci (kino ve čtvrti Řepčín). Následovalo vystoupení v Berouně – 29. ledna 1981 (Marek, Mazánek, Valenta). U Zábranských 2. února 1981 hrál čtyřčlenný Amalgam – Marka vlastně doprovázela celá Relaxace: Mazánek, Valenta, Matoušek. Potom 27. února v Olomouci hráli Marek, Mazánek a Valenta. A 28. března 1981 se na Folkovém kolotoči v Ostravě odehrála koncertní premiéra dvojice Marek & Pospíšil (tabla, sitár). „S Emilem Pospíšilem jsem se poznal přes Petra Lutku. Vždycky jsme se s Petrem rádi viděli a Emil s ním tehdy často vystupoval. Jednou mi Emil zavolal, že má sitár, jestli si s ním nechci zahrát na tabla. Později z toho vznikl pořad Přežije sitár ro(c)k 2000?“
Třináctého června 1981 hrál Amalgam ve Všenorech, kam ho přizval Pavel Richter, který tam měl domluvený koncert se Švehlíkem. Marek chtěl původně vystoupit s písničkářem Jakubem Nohou, ale nakonec se konala „houslová premiéra“ Amalgamu s Jiřím Kohoutkem, účinkoval také sitárista Emil Pospíšil. Marek někdy spoluhráče nabíral jednorázově a z náhlého popudu, bylo tomu tak i teď. „Den předem jsem nakreslil grafy, podařilo se sehnat Emila, že přijede do Slovenský dřív, že to vyzkoušíme, ale stačili jsme jen projít grafy. Mezitím totiž přišel Drvota, kterej volal, že mu Zdena odešla za jiným (a tak jsem ho pozval do Amalgamu, aby nebyl tak smutnej a ‚přišel na jiný myšlenky‘) a ten den taky Lumír (prej konec jeho manželství atd.) donesl vše mé z jeho bytu na znamení definitivního konce čehosi. Tak hrál taky. (…) Příjezd nádherný – sál za hospodou, a ta plná příslušníků VB (v zákrytu stromů dva veliký antony, houkačka atd.), prej tam měli školení. Opilý máničky. Zvukař Sláma exceloval svou pomalostí a potom v průběhu večera profesionalitou odchodů od mišpultu. Což Amalgam, tam moc hudby nebylo a rachotu taky ne, ale Švehlík na zvuku ztroskotal. Nic než rachot. Zkrátka okolnosti zase zvítězily nad Richterem, i když ten hrál jako o život. Co se týče Amalgamu: hudba žádná, během hodiny hraní to tak 20 minut šlo a mělo atmosféru, Drvota i Lumír platili nováčkovskou daň a celí nadržení bušili furt do všeho, takže přehlušili housle i sitár. Jirka překvapil citlivými sóly, Emil výbornej. Marek měl plno jinejch starostí, takže jeho hudební výkon čistě průměrný. Klady: názvy skladeb či částí, Drvotovo mručení, mé sólo na hrnce.“
Na 15. září 1981 se chystal koncert na Baráčnické rychtě. Emil Pospíšil hrát nemohl, Marek tedy připravil s Pavlem Richterem playbacky a plánoval je doplnit živým hraním v trojici s Jiřím Kohoutkem a Iljou Reschem (bratr písničkářky Dagmar Voňkové s Markem pracoval jako noční hlídač v Národní galerii, a protože hrál na kytaru, Marek ho hned angažoval). „I já jsem málem podlehl iluzi, že ‚všechno je na nejlepší cestě‘. Jenže žijeme v Česku, a tak když jsem jel za Zajíčkem s čísly aut a občanek zvukaře a dovozců, dozvěděl jsem se, že Amalgam nebude, protože asi nebude celá Sekce mladé hudby a hlavně už teď nebude Rychta. Baráčníci dostali přípis, že nikoho bez čerstvého povolení nesměj pustit do sálu. Povolení se Zajíček pokusí vyběhat, ale při známé taktice nár. výborů to určitě nebude za dva dny.“ Když už Marek vůbec s koncertem nepočítal, jen pár hodin před termínem se dozvěděl, že nakonec Amalgam přece jen hrát bude. Narychlo vše nachystali a na Rychtě vystoupili, ale vzhledem k chaotické přípravě se to moc nepovedlo. A nepříjemnostem zdaleka nebyl konec. Zápis z 21. září 1981 praví: „Tak nám zakázali Amalgam!!! A kromě něho ještě dalších 34 skupin, včetně Abraxasu, OPSO, Žlutého psa atd. Prý jistý Trojan, styčný důstojník pův. pov., nyní vedoucí odd. umění na straně či co, ve spolupráci s jistým Máchou, což je úhlavní nepřítel Jazzové sekce, kvůli které to asi všecičko je, křičel amateur v ústrety všem těm, kteří se zajímali o osud kapely i dalšího hraní! Amalgam má 800 plakátků za 500,– a může si s tím vytřít slzy. Prej se bude muset přejmenovat, aby si zahrál. Že prý ani za rajchu to nebylo s ‚jazzem‘ tak strašný, i když byl zakázanej, nebazírovali na tom a dalo se to vobcházet.“
Umístění Amalgamu na pověstném Trojanově seznamu samozřejmě nevěstilo nic dobrého. Konec skupiny nepřišel hned, 19. března 1982 ještě Amalgam hrál na prvních Karlovarských jazzových dnech v Kongresovém sálu hotelu Thermal (v sestavě s kytaristou Reschem a houslistou Kohoutkem). „Těšili jsme se, že to těm ve Varech ukážeme. Byl připravený playback se spoustou zvuků (japonské detaily i mnišské zpěvy, tekoucí voda i cikády a indické žvatlání, telefon obsazený na začátku a nezvedaný na konci, automatické rytmy různých rychlostí atd.), který měl Amalgam převést úskalími mnoha nástupů a přechodů, aby demonstroval amatérskou verzi pokusu o uchopení koanu ‚Jaký je zvuk jedné ruky‘. (…) Zklamání největší – to, co se jmenovalo Kongresový sál, byla disco-ratejna pro zblblé karlovarské býčky a křepčící jalovice. (…) Takže po další hodince variování a permutování s lidmi, možnostmi a proveditelností to dopadlo tak, jak bylo Amalgamu předurčeno osudem, karmou a smůlou života běhu: po chaotickém umístění nástrojů jsme zahráli výběr akustických skladeb a něco drobných rytmických improvizací, abychom se trošku zpotili a publikum přinutili jemně a slušně zatleskat poněkud exotickému zvuku kapely, která slibovala víc, než co předvedla. Ke škodě jak pro hráče, tak pro stranu druhou. Howgh.“ Ve vedlejším Malém sále doprovázel Marek ještě tentýž den kytaristu Zdeňka Hráška. Další příležitosti nebyly, plakátky Amalgamu zůstaly nevyužity, ale tím už se Marek dál netrápil. „Vše, co bylo možno zkusit a dosáhnout coby Amalgam, jsem dosáhl,“ rekapituluje po 33 letech. „A byl jsem už, coby vedoucí kapely, unaven z nespolehlivosti spoluhráčů. Tak jsem se dal na dráhu doprovodného perkusisty. Dovezli mě a odvezli, měl jsem na starosti jen svůj buben (kubánské kongo, na které jsem mimochodem učil hrát Zuzanu Navarovou). Navíc jsem se zbavil zakázaného názvu.“
Markovy aktivity na začátku osmdesátých let byly docela bohaté – hrál na perkuse ve folkovém triu s Jakubem Nohou a Jiřím Kohoutkem (zažil tak slavné Folkové kolotoče v Porubě, z nahrávek pořízených pro ostravský rozhlas jim pak vyšel i singl), s kytaristou Zdeňkem Hráškem hrál jazz. Později často vystupoval ve dvojici s Emilem Pospíšilem, obsazení sitár – tabla také v mnohém přímo navazovalo na Amalgam. „Emil tehdy byl můj hlavní spoluhráč. Obstaral papíry na jméno Marek – Pospíšil, což nám pak umožnilo na naše koncerty tajně vozit jako hosty Mertu, někdy i MCH Band.“ S Mikolášem Chadimou Marek souběžně vystupoval v letech 1985–1986 (programy 198Four Well? a Gorleben). Teprve když ho StB nechala 5. srpna 1986 na dva měsíce uvěznit, protože na Letné chystal mírový gongový koncert, přestal Marek s vystupováním úplně a věnoval se hlavně psaní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *