Tato nádherná nahrávka neobvyklé jazzové „komořiny“ – dua trubky s kytarou a s decentní rytmikou, nás přivádí do světa melancholie souznějícího s témbrem „sovího zpěvu“ (owl song). O její zrod se postarala jedna z nejvýraznějších hvězd současného jazzu, trumpetista už několik let usazený na nejvyšších příčkách anket této nástrojové kategorie – Ambrose Akinmusire z Kalifornie (n. 1982), s hvězdným kytaristou o 31 let starším Billem Frisellem. Jako třetího pro trialog a rytmickou podporu perkusí a bicích nástrojů si přizvali Herlina Rileye, rodáka z New Orleansu a člena Lincoln Center Jazz Orchestra. Lze tedy generalizovat – mladý trumpetista a dnes už jazzoví veteráni, dokonale sladění v porozumění hudbě výhradního autora všech osm titulů, Akinmusira. Titulní píseň z alba zazní hned ve dvou provedeních. Zatímco v Owl 1 své téma představí trubka hned v počátku, na Owl 2 se téma rodí pozvolna a z táhlých tónů. V první verzi rytmus tvoří pravidelný zvuk štětka, ve druhé je rytmus vyťukáván prsty na bubínky; perkusní zvuk zde hraje podstatnou úlohu. Akinmusire věnuje svým spoluhráčům skladby s jejich jmény – Mr. Frisell a Mr. Riley. Zatímco u první je nadále nositelem melodie autor a kytara má doprovodnou úlohu, v druhé má hlavní slovo už v prologu skutečně bubeník a trubka důrazný rytmus jako by jen komentuje; kytara ve skladbě mlčí. Frisell ve skladbách má doprovodnou úlohu, neuslyšíte zde jeho typickou country-blues melodiku, převážně jen rozložené akordy harmonizující úžasně vřelý tón Akinmusireho trubky. Výrazná je skladba Flux Fuelings s prologem perkusí a kytary, který je pak podkladem pro zamyšlenou, jakoby jen pro sebe si prozpěvující melodii trubky. Od roku 2008, kdy Akinmusire debutoval se svým septetem, je to jeho osmé kapelnické album a na každém něčím jiným příjemně překvapuje. Mimochodem – k trubce má nejblíže hlas výra velkého, alias bubo bubo, byť si vystačí jen s jednoduchou frází.