Do příběhů černobílé country jsme poprvé nakoukli v prosincovém UNI roku 2019 a řekli si, jak si na tom nejpopulárnější americká hudba stojí s černošskými muzikanty, komunitou LGBTQ+ a systémovým rasismem. Mezitím zavraždili George Floyda a protestní hnutí nabrala na síle. Přišel covid, skončil Trump, ale ještě předtím jeho příznivci napadli Capitol. Jak na tyto dějinné události zareagovala country? Chytla se za nos, to rozhodně, její konzervativní křídlo si navzdory všemu ale dál vede svou. Zatímco roli moderního, angažovaného, antirasistického a inkluzivnějšího proudu přebírá americana.
Dějiny psali ve Spojených státech běloši, vycházející vstříc potřebám bílé nacionalistické kultury. V tomto smyslu přiznali černochům zásluhy na vzniku jazzu a blues a bělochům za country. Podle tohoto výkladu dějin hudby platilo, že éra minstrelů a rasová segregace oficiálně jen akcelerovaly fakt, že old-time music byla čistě bělošská záležitost. Připomínky o její silné africké žíle a o vkladu černošských muzikantů nebyly vyslyšeny, a aby to snad někoho nemátlo, byly z historie raději vyjmuty. Jak k tomu došlo? Ve zkratce: Ve 20. letech minulého století, kdy se z hillbilly music a old-time music stávala country, zjistil vyhledávač talentů a hudební obchodník Ralph Peer, že pokud se zaměří na bílé publikum, vydělá daleko víc. V terénu, kde pořídil první slavné nahrávky Jimmieho Rodgerse a Carter Family, záměrně nevzal do úvahy, že na jihu USA tehdy evropští a černošští muzikanti hrávali stejné písně, stejnou hudbu a na stejné nástroje. Že rasová hranice v old-time music neexistovala. Peerovi nezáleželo na tom, že černošští muzikanti svému umění učili bělochy. Tudíž to, co z příběhu Peer cíleně vynechal, se dnes ukazuje být daleko důležitější než to, co v něm původně bylo. Američanům tím poměrně na dlouhou dobu vložil do hlavy absurdně mylný příběh country coby výhradně bělošské hudby pro bělošské publikum, zavánějící od začátku pořádným rasismem.
Vznikajícím hudebním byznysem tehdy nastavené hranice se nikomu nechce rozpouštět, ačkoliv mají už dávno prošlou lhůtu. Padl by totiž nostalgický mýtus o country hudbě, do které černoši nepatří. Nalomil by se jeden z nejpatriotičtějších symbolů Ameriky, což by jeho kovaní vyznavači asi nevydýchali, a tím pádem by se mohla zaseknout mašina generující miliardy dolarů. Zhruba řečeno, a protože každé zboření chrámu něco stojí, rasistické, diskriminační a stereotypní narativy zůstávají v country platné a jak poznamenává historička Amanda Marie Martinez, berou se za tradici. Její strážce – American Country Music Association – zastupující mnohé z nejbohatších a nejpopulárnějších hudebníků v Americe, zásadním změnám odpovídajícím rovnoprávnosti 21. století odolává nejen s ohledem na veřejné mínění a mohutnou konzervativní posluchačskou základnu, které může být nelichotivý hashtag #CountryMusicSoWhite ukradený, je také bedlivě hlídaný korporátními sponzory a politiky sledujícími v populární country své zájmy. A pochopitelně vlivnou zbrojní lobby.
National Rifle Association, založená v roce 1871, patří mezi nejmocnější organizace ve Státech. Bojuje proti všem formám kontroly zbraní a odkazuje se na výklad druhého dodatku Ústavy. Má miliony členů, bezednou pokladnu a tím, že financuje kampaně amerických zákonodárců, získala značný vliv na politické dění. „Musíme si vzít naši zemi nazpět a bojovat jako o život za záchranu Ameriky,“ vyzval prezident NRA Wayne LaPierre členstvo, když začaly sílit hlasy k omezení zbraní. A nejhorlivěji mu přikyvoval kamarád Donald Trump.
A protože podle profesora Marka Brewera z University of Maine „mezi country, konzervativní politikou a jižanskou kulturou zbraní existuje dlouhodobé spojení“, založila NRA v roce 2010 „lifestylovou“ sekci NRA Country: „oslavu amerických hodnot, životního stylu a pouta mezi nejlepšími country hudebníky a tvrdě pracujícími Američany“. S průhledným cílem: využít nejpopulárnější americkou hudbu pro svou propagaci a zasít do její fanouškovské základny ideologii NRA. Hvězdné country muzikanty si zavázala balíky peněz, financováním turné a nabídkou vystupovat v reklamách a na jejích monstr akcích. Nemusela je přemlouvat, hlásili se sami a hrdě nosili logo štědrého sponzora s předpokladem, že mezi fanatiky do zbraní získají další příznivce. Z partnerství se radovala také country Asociace a NRA šla takřka ve všem na ruku. Na oplátku i po těch nejotřesnějších masakrech museli všichni v podstatě držet hubu.
Když 1. října 2017 během country festivalu Route 91 Harvest v Las Vegas šílený střelec zabil šedesát návštěvníků a stovky jich zranil, Asociace vydala před udělováním country cen v Nashvillu příkaz, aby umělcům a vlastně komukoliv během ceremoniálu novináři nepokládali žádné otázky týkající se smrtící střelby, práva na nošení zbraní a politiky. Zákaz byl doporučen i umělcům. Strhla se okolo toho pořádná protestní bouře, takže Asociace příkaz s omluvou zrušila. U hudebníků zaháčkovaných v NRA nastalo ticho a teprve po týdnu, kdy už se tlak veřejného mínění nedal vydržet, se mnozí odhodlali k vyjádření či popření další spolupráce se střeleckou organizací. Pomohla k tomu i výzva zpěvačky Rosanne Cash, která umělce vyzvala, aby se od ní distancovali: „Neexistuje žádný jiný způsob, jak to říci: NRA financuje domácí terorismus.“
