Ani to, že by v portugalské lidové hudbě vyrostla nebo k ní předtím měla nějak víc blízko, když tedy nepočítáme, že ji ráda poslouchala, zpívající producentce z lisabonského elektronického a jazzového undergroundu nezabránilo v tom, aby pro ni na debutovém albu našla docela nový a značně experimentální výklad; a upřímně řečeno, hodně neobvyklý, po právu tedy nadšeně uvítaný.
Panice nepodléhajícím štěstí přeje a než by si Ana, dosud zvyklá pracovat s kapelami, během covidu připustila, že s lockdownem všechno končí, udělala si raději seznam toho, co dobře umí, zná a má ráda. Nebylo toho málo: klasické vzdělání na klavír, studia jazzu a musique concrète, obdiv k Laurii Anderson, Björk nebo portugalským protestním písničkářům z časů Salazarovy diktatury. A hlavně si připomněla, jak se ji vždycky líbila lidová hudba, a tím pádem jí došlo, že by nebylo od věci ji umístit do středu své snahy vybruslit ze situace, kdy nemohla z domu, hlava jí přitom praskala nápady a okolo nikdo, kdo by do toho šel s ní. Takže začala skládat a natáčet sama.
„Když mluvím o portugalské tradiční hudbě, nemyslím fado, mluvím o typu orálně přenášených vesnických písní zpívaných často sborově ve složitých harmoniích a rytmech,“ vysvětlila Ana, proč se jí tak lehce podařilo propojit vrstvené vokály, syntezátory, elektrobeaty, terénní nahrávky a glitch s vlastním hlasem, perkusemi a zvuky nejrůznějších předmětů do formy mimo meze běžnosti, aniž by posluchače konfrontovala s přílišnými nároky avantgardní hudby. „Na moji hudbu sice nezačnete tancovat hned, ale nakonec začnete, nebojte,“ naprosto přesně odhadla dopad alba.
Je k dobru věci vidět Anu na koncertě: tehdy do sebe totiž vizuálně stylizované videoklipy, dlouhé copy a prosté šaty dokonale zapadnou s její vytříbenou dekonstrukcí tradiční hudby, do které vložila vlastní texty reflektující život v nynějším Portugalsku. Ve skladbě Se Dançar É Só Além se třeba věnuje krizi bydlení pro mladé, což je mimochodem téma aktuální po celé Evropě.