Nové album původem srbské, dnes už americké kytaristky a zpěvačky vypovídá o dvou provázaných věcech. O tom, kam se dnes posunula moderní bluesová scéna, která už vůbec neřeší takové věci jako „správný“ rytmus, „správnou“ harmonii a „správnou“ stavbu písní. Z klubu bluesmanů vás nevyhodí, ani když za celý život nezahrajete jedinou dvanáctku. A ta druhá věc: deska odráží, kam až daleko se tahle muzikantka za poslední léta dostala.
Na koncertech Ana Popovic trochu klame tělem. Jsou sice ovoněné funky a soulem, ale v zásadě, i díky exhibicím, které po kytarové virtuosce fanoušci samozřejmě chtějí, na nich převládá bluesrock. Ale nahrávky, to je dost jiná káva. Nejpozději od slavného trojalba Trilogy, na které si pozvala americkou muzikantskou i producentskou elitu, a rozdělila tři desky na soul, bluesrock a jazz (samozřejmě s patřičnými průniky), ukazuje, že tahle někdejší usilovná studentka jazzové kytary a bluesová a rocková praktikantka svého stejně zaměřeného otce, je ve svých sedmačtyřiceti letech v období dokonalého zevšeobecnění toho, co se naučila. Včetně muzikantské moudrosti, jež jí velí na nahrávkách šetřit s kytarovými extravagancemi, na ty je na pódiu místa dost, a soustředit se spíš na výraz, členitost písní i alba a celkový sound, který je mimochodem radikálně odlišný od toho, jaký známe z koncertů. Má v sobě mnohem víc jemnosti, cizelérské práce se zvukem (nejen celého bandu, ale i Aniny kytary) a vrstev, ve kterých si může posluchač užívat skutečně mistrovskou produkci, jež Anu Popovic spíš než k jejím někdejším (a jistě i stávajícím) bluesovým idolům zavádí někam do princovských vod.
Album Power vznikalo v pohnutých okamžicích: nejenže světem hýbal covid, ale v tutéž dobu Aně Popovic lékaři diagnostikovali rakovinu prsu. Nevzdala to, mezi chemoterapiemi se opřela do psaní písní a nahrávání, a výsledek? „Teď už věřím tomu, že kytara může zachránit život,“ říká. Není náhoda, že se tohle album jmenuje tak, jak se jmenuje.