Anguish/Praha, Palác Akropolis, 29. 7.

Červencové vystoupení skupiny Anguish, kde se sešli členové Dälek Will Brooks a Mike Mare, hráči švédského big bandu Fire! Orchestra bubeník Andreas Werliin a saxofonista Mats Gustafsson spolu se zakládajícím členem Faust Hansem Joachimem Irmlerem působilo jako zjevení z jiné doby, kdy se na hudební scéně objevovalo stále něco překvapivého, protože se každý snažil přijít s něčím novým. Dnes i alternativa k napulírovanému prázdnému popu působí mnohdy vyčpěle, jak recykluje sama sebe. Pomalu se zdá, jako by už nebylo co objevovat, nebo se vytratila snaha experimentovat a každý sází na jistotu.

Anguish však odvahu hledat nepostrádají. Po vynikajícím eponymním albu potvrdil koncert kvinteta v Paláci Akropolis, že album spojující abstraktní hip hop a rap s free jazzem a krautrockem není výsledkem studiového kouzelnictví, ale vzniklo organicky při hraní, podobně jako kdysi jazzrock.

Oproti desce byly výraznější rapové kořeny, Will Brooks u mikrofonu nezahálel, výsledek však měl mnohdy blíž k noisu než hip hopu, jak se na sebe vrstvily samply, syté zvuky analogového syntezátoru, zkreslená kytara vytvářející jedovaté plochy a divoce kvílící saxofon, který byl však jen jednou složkou masy zvuku a nedominoval jí. Anguish tuto zvukovou stěnu nad jednoduchým přímým rytmem, jaký používaly krautrockové skupiny, dokázali maximálně vygradovat, až se skoro fyzicky zhmotnila. Nechyběly v ní pokroucené nebo řezavé zvuky ani ruchy a praskot jak ve spojení s astronauty na Měsíci. Kontrast vytvářely jemnější skladby s patrným vlivem komorního jazzu nebo plochy kosmických zvuků, o které se staral především Irmler.

I když jsou všichni zúčastnění zkušení muzikanti s dlouhou kariérou, nikdo z nich neupadal do zavedených postupů natož klišé. Byť mají Fire! nejblíž k elektrickému free jazz big bandu trochu navazujícímu na Hadenovu Liberation Music Orchestra obohacenému o výrazné riffové struktury, Gustafsson často volil přímočaré hardbopové postupy, ale dokázal být i překvapivě jemný. A Werliin hrál přímočaře rockově, žádné kudrlinky nebo přerývané rytmy, ale ani žádná hiphopová klišé typu buuum tčá bum bum tčá. Dälek se dokázali vymanit ještě více z hip hopu, zůstal jen typický rap. Všichni sice uplatňovali své zkušenosti, docházelo ke kolizím nesourodých vrstvících se zvuků jako u Dälek a prostor měly i divoké Irmlerovy syntezátory, ale používali je při hledání, kam až se mohou dostat při nadžánrové spolupráci napříč styly i generacemi. Právě to dávalo hudbě energii, která byla naživo ještě výraznější než na albu. Bylo jasné, že nejde o kalkul, ale o další pokračující snahu prozkoumávat nové pevniny, novou terru incognitu. Jít dál dopředu. Výsledek je stejně fascinující a stejně objevný jako byl koncem šedesátých let jazz rock, jehož ohlasy se u Anguish také místy objevují, nebo první spojování rapu, metalu a hard coru.

Anguish nabídli hudbu pro třicátá léta třetího tisíciletí, naznačili možný směr vývoje mnohem více než oceňovaný Kamasi Washington, který se v Akropoli objevil jen o pár týdnů dřív. Ten totiž jen recykluje starší postupy, které halí do nového hávu, ale s ničím skutečně převratným nepřichází. Zato Anguish otevírají nový prostor pro spojení hip hopu s dalšími dost vzdálenými žánry. A činí to s ohromnou energií bez toho, aby se ohlíželi na to, co posluchači bez problémů přijmou a co už by nemuseli. Posluchače přitom nechávají vydechnout, sonické kolize střídají kontrastní posmutnělé plochy připomínající až instrumentální pasáže z Bowieho alb Low a Heroes. Anguish netlačí na pilu, nejsou jednorozměrní a nebudují jen na jednom jediném, byť revolučním přístupu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *