Po mnoho generací vaše rodina na španělském ostrově Menorca peče chleba, a když přijde řada na vás, vy ji sdělíte, že máte raději hudbu, a pekařství tím pádem končí. Než by otec dceru přepůlil vejpůl, nechal ji dělat, co chtěla. Spoluproducent Niño de Elche ale otci na zmírnění smutku poskytl satisfakci: v multimediálním představení hněte na pódiu těsto, a stává se tak součástí nevšedního doprovodu dceřiných písní, do kterého zasadila zvuk pekárny. Samply míchacích strojů, prosívání mouky, bouchání dveřmi mrazáků, hukot pecí, válení těsta a šustění papíru přitom postavila na rytmickou roveň s elektronikou. Dobrý příběh, co říkáte?
Zatímco naživo kombinuje hudbu s pohybem a světelným vizuálem, na čtvrtém albu Pa (Chléb) se můžeme soustředit pouze na hudbu a nádherný hlas Anny Ferrer. Neunikne nám metaforická paralela mezi pečením chleba, zahrnující ruční práci a nutnost dobrat se předtím surovin, které musí někdo vypěstovat, a harmonie mezi autorskými skladbami čerpajícími z menorských lidových písní a Středomoří; natož přirozené propojení tradičních nástrojů s elektronikou, metalovou kytarou, klavírem a ženským polyfonním sborem.
„Nejlepší způsob, jak naše tradice uchovat, je pochopit, že nepatří nikomu a je potřeba jim nechat svobodu,“ tvrdí Anna Ferrer náležící k mladé generaci snažící se dát lidové hudbě nové impulsy a v moderní reinterpretaci ji zanést do dialogu se současností a globálním publikem. Nezapomínejme také na zásadní věc: lokální hudbu z Menorcy definuje místní dialekt, blízký sice katalánštině, i tak pro zbytek Španělska nesrozumitelný. Ale to je ta poslední věc, která by Annu Ferrer trápila, protože menorština její hudbu od samého začátku formuje a tvoří DNA jejich kulturní identity.
Vystudovala jazzový zpěv, čekat od ní, že menorské joty, fandanga nebo rancheras přezpívá jako vesničanka, proto nemůžeme, hlasovými experimenty ovšem šetří, a přiklání se k podmanivé emočnosti a melodické jímavosti.