Čtyři mezinárodně úspěšná alba za tři roky. Takovou bilancí se může pochlubit kyperský hudebník a skladatel Antonis Antoniou. V roce 2020 natočil se svým Triem Tekke album Strovilos, které se dostalo na jedenácté místo celoročního pořadí hitparády World Music Charts Europe (WMCE). V roce 2021 v tomtéž výročním žebříčku bodoval hned dvakrát, a to na místě třetím (s albem Pissourin své kapely Monsieur Doumani) a čtvrtém (se svým sólovým debutem Kkismettin). Jeho sólová dvojka, Throisma, se podle více než čtyřicetičlenné poroty WMCE stala rovnou nejlepším albem roku 2022. Přitom rozhodně nejde o hudbu, jakou ve škatulce world music čekáme. Kdyby Antoniou na albu nepoužil řecký strunný nástroj tzuras a „etnické“ rytmické vzorce, měl by nejblíže ke kategorii alternativa. Zaujmout ale může i fanoušky nestandardního rocku, avantgardního blues nebo živě hrané elektroniky.
Album Throisma je přímým pokračováním předchozí desky Kkismettin, zajímavé mimo jiné tím, že na ní autor použil místo bicích nástrojů barely, které tvoří hraniční čáru mezi řeckou a tureckou částí Kypru. Šlo o jedno z mnoha „covidových“ alb a Antoniou, který se ocitl načas bez spoluhráčů ze svých kapel, experimentoval, tvořil, vrstvil nápady a nástroje. Nápadů měl prý tolik, že nakonec vydaly na dvě plnohodnotná a smysluplná alba, přičemž to druhé je ještě experimentálnější, a ještě víc se odklání od kyperské lidové hudby, z níž čerpá například Trio Tekke.
Jak se na správnou lockdownovou nahrávku sluší, Antoniou nahrál všechny nástroje: perkuse, baskytaru, zmíněný tzuras, cigar box guitar nebo kuchyňské náčiní… a to vše kombinoval se zvukem analogových syntezátorů. Důležitým rozdílem oproti debutu je, že na Throisma se vůbec neobjeví krétská lyra, hlavní melodický nástroj z prvního alba. Výsledkem je výrazně industriálnější a – při všech živých nástrojích – elektroničtější zvuk (stačí si poslechnout temný skandovaný úvod skladby Skarta dora), který kontrastuje s názvem alba („ševelení“). Nové je i to, že Antoniou je tentokrát také výhradním textařem alba. V textech, o kterých on sám hovoří jako o filozofických („o lidské existenci, o světě, o vesmíru“) se mu podařilo dobře vybalancovat básnickou a civilní rovinu a abstraktní pohled s konkrétními detaily. Opakujícím se motivem v písních je světlo – slunce, paprsky, svíce, pochodeň –, snad jako symbol toho, co nás čeká na konci epidemického tunelu. Pod básnickou slupkou se pak skrývá sociálně kritická vrstva: Proč ztrácíme čas zbytečnými věcmi a raději neusilujeme o štěstí své a lidí kolem nás?
Antoniou, který dál koncertuje především s kapelou Monsieur Doumani, o svém sólovém albu říká: „Bohužel v tuto chvíli nejsem schopen zahrát je naživo sám. Je tam mnoho vrstev, mnoho úrovní, potřeboval bych asi osm nebo devět muzikantů, aby to znělo tak, jak má.“ Ale to je vlastně dobrá zpráva. Hudebník, který dokáže hrát přesvědčivě naživo a být součástí kapely, a na druhou stranu vytvoří jedinečný studiový projekt a slaví s ním úspěchy, stojí za další sledování.