Aran Epochal & Tahle hudba: Konec srpna

Na předloňský dlouhohrající debut Doba bronzová navazuje nejkomornější z českých – ehm – písničkářů Aran Epochal svým druhým vinylovým albem. A to znovu obklopen hostujícími přáteli z kapel Planety, Gurun Gurun a dalších. „Písničky měkce poskládaný mezi jehličím a kůrou,“ nezvykle poeticky, leč výstižně charakterizuje vydavatel. Atmosféra lesa je tu totiž všudypřítomná.
Nahrávka, věcně pojmenovaná podle období vydání (žádnou koncepčnost v tom netřeba hledat) a nasáklá melancholií jako už nezbytnou součástí, nabízí ještě větší důraz na komorní vyznění a miniatury než její předchůdce. Hned trojice skladeb skončí ještě dříve, než se přehoupne přes minutu, častěji šeptané než zpívané pohledy rozhodně nehýří veselostí, zatímco skepse je v nich na rozdávání. Leccos prozrazují texty, plné návratů k osvědčeným základním jistotám: „Zajímá mě síla ženy / nevěřím na právo a stát / zajímá mě anarchie / zajímá mě matriarchát.“
Spíš než proklamovaný „pravěký folk“ to celé probouzí dojem jakýchsi minimalistických litanií, u kterých nejde nevzpomenout na Janotovu spolupráci s duem Richter–Fidler. A víc než romantiku a opěvování kouzla přírody tu najdeme úvahy, které přicházejí na mysl například v tichu před spaním. Jestliže v úvodu ještě poklidnost rozřezává kovový zvuk slideované kytary a oknem nakukuje Beck, později už dochází na šerem potemnělé linky, vedle kterých jsou snad i obvyklé ukolébavky čilé a plné melodií. Tiché zpěvy nad basovou linkou ozvláštňují spíš industriální šumy i zvuky a meditativně zamyšlené úvahy jen občas podpoří zjevně záměrně monotónní rytmy. A i když se občas objeví foukací harmonika nebo dokonce banjo, je jasné, že pro country a folkovou scénu nemůže být nic vzdálenějšího. Vzpomínky se prolínají s pečlivým budováním paralelního světa, nezávislého na realitě, kde důležitá je hlavně komunita: „Znám svoje lidi, výjimečnej cejch…“, ale kde se zjevuje i přítomnost víry. „V lese za chalupou sedí Bůh.“ Vyrazili jste někdy na vandr sami? Času k přemýšlení je najednou víc, než si lze vůbec jen představit.
U alternativní či undergroundové scény je poměrně běžná situace, kdy skladby mají k většinové společnosti, natož pak k úspěchu u posluchačů, celkem lhostejný vztah. Tady se jde o značný kus dál – obojímu se velká část nahrávky vědomě vyhýbá velkým obloukem. Dá se tak předpokládat, že posluchač bez znalosti souvislostí se v ní v lepším případě ztratí, ale pravděpodobněji se spíš bude pohybovat po mimoběžných trasách a nebude rozumět. Kategorie běžných měřítek hudebních nahrávek tu tak jsou zcela zbytečné, daleko blíže má vše například k psané poezii či filozofickým úvahám. Asi to tak má být.

Silver Rocket, 2017, 35:09

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *