Písničkář Richard Vávra se mezi loňskými objevy stal doslova zjevením na slovenské scéně. Mezitím rozpustil svou doprovodnou kapelu a se svým debutem zakotvil po pouhém roce koncertování v jedné z nejrespektovanějších stájí. A rozhodně se tam mezi slavnějšími kolegy neztrácí.
Od počátku jeho písničky zaskočí naléhavostí, s jakou melancholicky-fatalistickým hlasem prezentuje svoje vidění světa. Trochu v tom připomíná někdejší karlovarskou kapelu Č.p 8 a jejího frontmana, předčasně zemřelého Jaroslava Ježka, ale v upřímnosti a otevřenosti si nezadá ani s oceňovanými texty Lucii Piussi z Živých kvetů nebo posmutnělou naléhavostí Rasťo Rusnáka z košických Kolowrat. Podobně jako oni, popisuje všednodennost okolního světa, s citem pro detaily a schopností „vyhmátnout“ a zdůraznit podstatné.
S albem vypomohli spolupracovník Peťo Tázoka alias Beneho, klávesista Roland Kánik a Bronka Schragge, cellistka kapely Tu v dome. Ale jsou tu jen kořením. Ve většině skladeb si totiž protagonista hravě vystačí sám, s nápaditým doprovodem kytary potvrzuje, že v jednoduchosti je síla. Je osobní, sugestivní a daří se mu dodat svým písním vážnost i chytré, neoposlouchané melodie.
Nemusí sahat k hysterii, vystačí si s osobním nasazením, poezií svých textů i sdíleným prožitkem. Introvertní příběhy jeho debutu, doslova vyždímané ze života, oslovují a s obdivuhodnou schopností vyvolávají emoce. Nezastírají syrovost i potřebu autorského sdělení, silné jako zpovědi terapeutického sezení. Když ve skladbě Planina, jedné z nejlepších z alba, zpívá, nebo spíše vypráví o nahotě i nejistotě, které lze vztáhnout na celou generaci, je v tom natolik přesvědčivý, že proměňuje pouhý poslech ve výjimečný zážitek.
Graficky zdařilý obal černobílého digipacku, který lze pojmout jako dobrodružnou hru, pak už jen podtrhává výjimečnost. Debut Zvery je zkrátka bez přehánění klenot, který nutí vytahovat už zpola zaprášené superlativy. A album, které bude i jeho autor jen těžko překonávat.
Slnko, 2015, 47:13