Arild Andersen je nejvýznamnějším norským jazzovým kontrabasistou, který hrál kromě Garbarka a Rypdala i s Donem Cherrym. Od free jazzu zamířil podobně jako jiní skandinávští muzikanti ke kontemplativněji zaměřené hudbě. Byť v posledních letech spolupracoval s Markusem Stockhausenem, Bobem Mosesem a ruskou pianistkou Jelenou Eckemoffovou, na říjnové desce se obklopil novými hráči. Za bicí usedl Håkon Mjåset Johansen, na saxofon hraje Maruis Nesen a na piano Helge Liena. Spolu natočili osm improvizací.
Úvodní, pomalu gradující One a lyrická řídká Seven blížící se až ambientní hudbě se nesou v duchu komorního jazzu s poklidným rozvojem, jinde se však prosazuje spodní proud přinášející napětí, postupy free jazzu i zvukové experimentátorství. Nervní Two stojí na předbíhavém rytmu virblu, ke kterému se přidává basa a přizvukuje saxofon, než se rozvine melodie saxofonu a piana. Zklidnění přijde až v úplném závěru. Náladotvorné Three se smutnou táhlou melodií saxofonu podpořenou perlivým pianem a plochou v pozadí překvapuje nezvyklým pojetím rytmiky, kdy přechody neudávají rytmus, ale pomáhají vytvářet struktury, které vyplňuje basa.
Four s ohromným tahem ukazuje význam Arildovy citlivé hry po stavbu skladby i schopnosti kvarteta hudbu při gradaci do divokého free neustále obohacovat. Ač saxofonista chrlí tóny a bubeník nešetří údery, všichni se v závěru zklidní. Five hnané šustivými činely ukazuje, jak lze hrát nespoutaně a přitom držet energii pod kontrolou a nechat ji vytrysknout jen v krátkých okamžicích, což dává kusu ohromné napětí. Do rytmu vpadává piano, na které odpovídá basa. Skladba s mnoha zvraty a divokým saxofonem má blízko k free, což se ukazuje i v závěru, kdy na perkusivní hru odpovídá basa a občas do ní vpadne piano.
Krátké Six ukazuje, jak dobře kvarteto zvládá zlomy, zahájí ho dramatická figura piana, kterou doplňují vpády saxofonu, než přijde zvrat s jeho sólem, k němuž se připojí bubny a basa. Až závěrečná Short Story přináší návrat k jazzovému mainstreamu. Mistrovské, bez chyb.