Francouzský multiinstrumentální avantgardní solitér, jenž sám sebe nazývá „undergroundovým trubadúrem a astronautem“, začínal jako hudební ryze živý performer s mišungem všemožných jazzových odnoží, odchylek či výhybek.
Po čase takovýchto povětšinou improvizačních experimentů s klubovým diváctvem bylo nabíledni zaznamenat a vyrobit nějaké záznamy regulérních kompozic pro hudební badatele, takže od roku 2010 nahrává a vydává alba. S výjimkou Moondragore – ethnic collection (2010), na němž svůj mimo-jazz s užitím nejrůznějších akustických nástrojů včetně sitáru ohýbá směrem k world-music, na dalších deskách pracuje osobitě rozmarným a nepředvídatelným přístupem ke kompozici. Jelikož zvládá široké nástrojové spektrum od kláves a kytar či bicích po všeliké dechy – od fléten přes saxofony po tubu, můžeme vysledovat zappistické orchestrální stopy, psychedelii kalifornských hippíků, vaudevillské legrácky (na Bizarremporium, 2011), rychloprsty Herbieho Hancocka, německý hypno-krautrock, a ovšem plno unikátních jinde nevystopovatelných divností.
Od roku 2016 nás Bukwald postupně zásobuje sérií alb ze svého vesmírného nádobí – La marmite cosmique je v překladu Kosmický hrnec. Tady se od „Hrnce č. 1“ stále víc odklání mimo dřívější jazzovou bázi, nicméně i ta je zde coby koření cítit, k plnější až progrockově hutné sytosti, zjemněné příchutěmi filmových melodií, přítomnosti symfonicky voňavého tuku, štiplavosti elektroniky i příměsemi přírodních zvuků, a v letošním pátém hrnci jsou všechny chutě již fúzně prolnuté jako v řádně odleželém guláši. Pět skladeb je jako jedna dlouhá kompozice s odbočnými meandry. Místy velmi dramatická, dokonce melodramatická, místy i funky hravá, jinde dumavě zamyšleníhodná. Předchozí kusy prozatímní pentalogie se možná zdají být objevnější, nicméně i novinka V hraje svou roli a přesně zapadá do sady Kosmických hrnců v hudebně-badatelské řadě výletů tohoto mistra imitace všeho druhu.
Musea Records, 2019, 33:40