Arvo Pärt – Jedna plus jedna je jeden

„Zjistil jsem, že stačí, když hezky zazní jediná nota. Tato nota, tichý zvuk nebo okamžik ticha je mi příjemný. Pracuji s několika málo elementy – jedním, dvěma hlasy. Stavím z jednoduchých materiálů – trojzvuků v jedné tónině. Tři tóny jsou jako zvonky, proto používám název ‚tintinnabuli‘. Vzorec pro tintinnabuli zní jako mystická hádanka: Jedna plus jedna je jeden, ne dva.“ Arvo Pärt ke své minimalistické technice skladby.

arvo_partLetos 11. září se dožívá krásných 80 let velký skladatel, estonský emigrant a vášnivý cyklista Arvo Pärt. V polovině června jej v jeho druhém domově Vídni dekoroval rakouský prezident Heinz Fischer nejvyšším státním vyznamenáním za vynikající služby pro vědu a umění. Pocta je nanejvíc výjimečná faktem, že počet vyznamenaných je přísně omezen a předává se z poloviny rakouským občanům a z poloviny cizím státním příslušníkům (uděluje se od roku 1955, kdy se Rakousko vymanilo ze sovětského vlivu a získalo zpět plnou suverenitu). Pozoruhodné je, že estonský skladatel obdržel vyznamenání jako rakouský občan, což z aktu činí pomyslný most mezi oběma zeměmi, mezi východem a západem.
Měsíc předtím 12. května proběhla v Tallinu premiéra Adam’s Passion, moderního hudebního dramatického představení, zrozeného z unikátní spolupráce Arvo Pärta s americkým divadelním vizionářem Robertem Wilsonem. Hudební jádro tvoří tři hlavní Pärtova díla, která vybral sám maestro: dvě sborové skladby Adam’s Lament a Miserere a dvojitý houslový koncert Tabula Rasa. Ty doplňuje (a prolíná) nově a pro představení speciálně složený kus Sequentia, jenž v sobě spřádá monumentální krajinu do silného příběhu z hlubin lidstva. K projektu světového významu si dvojice autorů vybrala nekonvenční prostor tallinské továrny Noblessner Foundry a na díle se podíleli Estonský filharmonický komorní sbor (dirigent a sbormistr Tõnu Kaljuste), Tallinský komorní orchestr se sólisty Michaelem Theophanousem a Lucindou Childsovou a desítky herců i tanečníků z místních uměleckých škol. Pasáže z inscenace Adam’s Passion také rámují právě natáčený filmový dokument režiséra Güntera Attelna The Lost Paradise, jenž sleduje Arvo Pärta v průběhu jednoho roku v rodném Estonsku, na cestách po Japonsku, Německu, Británii či Vatikánu a důležitou částí filmu by měl být i záznam z 11. září v Arvo Pärt Centre v Laulasmaa, kdy bude archiv Centra slavnostně otevřen pro veřejnost.
Tabula Rasa je jedním z prvních Pärtových děl, které složil svou autorskou metodou tintinnabuli a jež ho dokonale proslavilo po celém světě (napsal jej v letech 1976–77, ale až v roce 1984 byla nahrávka vydána u ECM). Sborová Miserere je zase typickým příkladem toho, že Pärt u vokálních skladeb vždy vychází z textu. V tomto případě použil části katolických liturgií, které se dají shrnout jako „Volání k Bohu o milost“ a obsahuje i pasáž Dies Irae, modlitbu pro den Posledního soudu. Adam’s Lament je prozatím posledním (na nahrávce vydaným) dílem Arvo Pärta z roku 2009. Je založeno na textu ruského ortodoxního mnicha Saint Silouana (1866–1938), který žil v ústraní kláštera na hoře Athos v Řecku. Popisuje Adamovo hořekování nad ztrátou Ráje a Boží lásky kvůli svému hříchu. Když jeden jeho syn Kain zabije druhého syna Ábela, ve vizi Adam spatří všechny katastrofy lidstva, za které cítí zásadní vinu. Nakonec z nitra duše prosí Boha, aby mu navrátil svou lásku, přičemž slovo „láska“ je i závěrečným slovem tohoto překrásného díla. „Mohl bych svou hudbu přirovnat k bílému světlu, které obsahuje všechny barvy. Pouze hranol dokáže z bílé rozdělit a vyjevit barvy. Tento hranol může být duch posluchače,“ popsal krátce Adamův nářek skladatel.
Robert Wilson, král americké avantgardní performance, mistr moderního divadelního jazyka, jehož inscenace od konce 60. let formují divadelní i operní scénu, okomentoval stavební proces představení Adam’s Passion slovy: „V Pärtově hudbě slyším hlavně světlo a prostor. Bez světla není prostor. Řešil jsem tedy v první řadě schéma osvětlení, abychom byli schopni dosáhnout uvolněného stavu smyslů a v něm mohli přivítat tok myšlenek a radosti z Pärtovy hudby.“

NA BICYKLU ZA HUDBOU
arvo_part_2Arvo Pärt se narodil 11. září 1935 v estonském provinčním městě Paide. Před nástupen války se jeho rodiče rozvedli a malý Arvo se s matkou přestěhoval na sever do malého městečka Rakvere. V počátku války bylo Estonsko spojencem nacistického Německa, ale zároveň spadalo do okupační zóny Sovětského svazu. Když v devíti letech začal brát klavírní lekce, vše, a školství obzvlášť, se podřizovalo tuhému, brutálnímu, zmatenému, alogickému komunistickému režimu. Desítky tisíc Estonců byly deportovány do lágrů na Sibiř. Mezi nimi několik Pärtových blízkých příbuzných. To v mladém Arvovi zasadilo „do duše trn“ a silný odpor vůči jakékoli vnucené cizí mocnosti. Chlapec namísto do školy chodil do úkrytu místního kina. Byl ohromen filmem a na filmy byl dlouhou dobu „absolutně fixován“. Hudba k němu přicházela pomaleji. Kousek po kousku. Ale od určitého bodu zastínila všechny ostatní zájmy včetně filmu. Rádio s vysíláním klasické hudby se stalo středobodem jeho života. Každý pátek vyhrávali z ampliónu na náměstí v Rakvere symfonické koncerty ruských klasiků. Tam týden co týden přijížděl malý Arvo na kole a kroužil kolem stožáru s reproduktorem až do konce přenosu. To dnes na centrálním náměstí připomíná socha chlapce s bicyklem, odhalená v roce 2010 v den 75. narozenin slavného komponisty. Po základce odešel na konzervatoř v Tallinu, kde učili nejlepší estonští hudebníci a pedagogové. V první půli 50. let se ve vzduchu sovětského impéria vznášel závan naděje – Stalin byl mrtvý a město se zvedalo z válečných ruin. Ale jak Pärt citoval v jednom rozhovoru severské přísloví: „Naděje umírá poslední. Ale nakonec stejně zemře.“
arvo_part_3Jako skladatel na sebe upozornil ke konci desetiletí neoklasicistickými komorními i orchestrálními kusy. Díla sice musela být schvalována staršími kolegy a následně na Svazu skladatelů v Moskvě, nicméně heslem tehdejšího Sovětského svazu bylo „Mládí vpřed!“. I kultura hrála silnou roli v nekrvavých bitvách studené války a v této ideologické konfrontaci byl každý talent považován za budoucího bojovníka komunismu. Ovšem v Estonsku, na samé hranici velké rudé říše, byla železná opona poněkud slabší, takže zde bylo možno slyšet ozvěny nových západních kompozičních technik. Pärt byl těmito formami moderní skladby fascinován. Hudební školu zakončil v roce 1960 orchestrálním dílem Nekrolog, v němž k dokonalosti rozvinul Schönbergovu dodekafonii (12tónová forma skladby, první toho druhu napsaná v Estonsku, pozn. aut.) a tzv. algoritmickou kompozici. Tím si ovšem zadělal na problémy. Mnohými kolegy bylo dílo chváleno jako příklad kompoziční všestrannosti a hudební fantazie, na těch důležitých místech, tedy úřední schvalovací komisí, byl naopak kritizován a bylo mu zamítnuto místo ve Svazu skladatelů, což se rovnalo znemožnění vykonávat profesi skladatele. Mohl psát hudbu jen pro film a televizi. Ještě týž rok nastoupil na post hudebního režiséra v Estonském rozhlasovém studiu. To později pozitivně kvitoval jako „rychlokurs k psychologii muzikantů a kde se naučil naslouchat těm nejjemnějším, sotva slyšitelným nuancím zvuků, což mu nakonec významně pomohlo najít vlastní speciální hudební svět“.

HLUBOKÁ ÚCTA K TICHU – TINTINNABULI
O několik let později Pärt poznamenal, že pro něj „klikatá cesta za hledáním krásy, čistoty, pravdy a Boha začala v roce 1960“. Už jako mladý muž měl vysoké ideály a intuitivní pocit, že „dělat kompromisy by mohlo vést ke ztrátě všeho“. Kolem roku 1968, kdy ve světě panoval revoluční chaos a strach, ho opustila víra v kontrasty a protiklady modernistické formy skladby. V onom roce napsal svou první ryze duchovní práci Credo pro klavír, sbor a orchestr. Po jediném představení, premiéře, uvádění této kompozice komunistické úřady bez udání důvodu zakázaly. Pärt se znovu ocitl ve slepé uličce. Začal tedy hledat nový tvar a výraz pro zvuky. Sám svůj tehdejší stav definoval přesným popisem, že „sice už pochopil smysl toho, co chce říci, ale ještě nenašel ta správná slova, tvary vět a rytmy řeči k vyjádření“. Několik let se ve skládání odmlčel, ponořil se do studia středověké hudby s její ranou polyfonií a snažil se najít způsob, jak „přeložit“ klid a čistotu té staré hudby do vlastního jazyka.
Bylo to období Pärtova velkého přerodu, který zásadně změnil jeho život. A to jak vnitřně, tak navenek. Podruhé se oženil, přestěhoval se a začal žít skromný život v ponurém sídlišti na okraji Tallinu. Roky hledání byly těžké. I ty nemnohé, osamělé pokusy o nový tvar skladby dlouho přinášely jenom zklamání. Manželka Nora, která byla svědkem jeho trápení, v jednom dokumentu později říkala, že „Arvo téměř ztratil víru a zvažoval myšlenku nadobro se vzdát snahy být skladatelem“. Naštěstí jednoho únorového rána roku 1976 zahořela jiskra, která celé to útrpné čekání změnila. Klavírní skladba Für Alina otevřela nové dveře a Pärtovu duši zalila světlem. Objevení minimalistické skladatelské metody tintinnabuli bylo začátkem nové hudební cesty, byť směr hledání zůstal stejný. Přestože různí hudební vědci nabízejí mnohá vysvětlení a zájem o ně stále roste se stoupajícím zájmem o jeho hudbu, podle Pärta pro tuto metodu-formu neexistuje žádná jednoduchá a jasná definice. Sám k tintinnabuli prý dospěl „v hluboké víře a se změnou způsobu myšlení“. Při znalosti Pärtovy hudební cesty i jeho životního příběhu se jeden výklad nabízí jako pravděpodobně nejbližší – krom překladu slova tintinnabuli, tedy z latiny zvonky (jejichž zvuky jsou tiché, jemné a čisté), a výkladu jeho vzorce „Jedna plus jedna je jeden, ne dva“, což se hudebně dá vyložit jako „jedna plus jedna NOTA dá společně jeden výraz či pocit, ne dva“, nám zkoumání Pärtovy hudby evokuje pomalou, postupnou výzvu k oslovení posluchačů, podobně jako jeho hudba sama o sobě má pomalé tempo. Für Alina je velejemně transcendentálně rozkvétající skladba, věnovaná dceři Pärtova přítele, již on znal od jejího narození a která odešla začátkem 70. let do exilu v Anglii, zároveň je i nenápadnou reminiscencí na Beethovenovu Für Elise. „Nejprve jsem složil hudbu, až potom mne napadl titul. U Beethovena to bylo naopak,“ říkal loni s poťouchlým až chlapeckým smyslem pro humor 79letý asketa Pärt. Přestože s nalezením svého „kompozičního vzorce“ ožil a plnou silou se vrhl do skládání, na domácí půdě stále nenacházel podporu, uplatnění a ani stopu pochopení. V roce 1980 pohár přetekl a Pärt s rodinou emigroval do Vídně.

KŘÍŽOVÁ CESTA, POLITIKA A ROCKEŘI
V cizím prostředí zůstával dlouho uzavřený v kontemplaci sám do sebe. Otevíral se ponejvíc při skládání kompozic s duchovním základem. Napsal množství vokálních kusů, k nimž si vždy sám psal textovou část, obvykle založenou na křesťanské věrouce, proto jej někteří muzikologové řadí mezi autory „spirituálního minimalismu“. Ve Fratres, Te Deum, Magnificat, De Profundis, Stabat Mater, Salve Regina, In Principio, Cantus in memory of Benjamin Britten, Berliner Messe nebo v kratičké suitě pro dechové nástroje Arbos (s dedikací Andreji Tarkovskému) a v mnoha dalších kompozicích lze slyšet a skrze ně pochopit Pärtův otisk „osobní Křížové cesty“, neboť „koho má Bůh rád, toho křížem navštěvuje“.
Po vydání nahrávky Tabula Rasa v roce 1984 si sice v intencích své hudby pozvolna, ale naprosto zaslouženě získává auru celosvětové popularity. Jeho hudba je mnohými nazývána jako nadčasová. Pärt ale tuto nálepku odmítá: „Čas má hluboký význam. Ale i ten je dočasný, stejně jako naše životy. Pouze věčnost je nadčasová.“ V novějších skladbách se už tolik neupíná k duchovnu (nicméně jako hluboce věřící stále tuto součást života v kompozicích preferuje, viz zmiňované dílo Adam’s Lament), ale reflektuje i otázky politiky a lidských práv – například všechny jeho práce hrané po světě v letech 2006 a 2007 byly na plakátech, v programech i před každým koncertem uváděny na počest zavražděné ruské novinářky a Putinovy velké kritičky Anny Politkovské a jeho Symfonie č. 4, Los Angeles z roku 2009 je dedikována uvězněnému ruskému miliardářovi a filantropovi Michailu Chodorkovskému. A je obrovskou raritou, že navzdory zjevným náboženským rozdílům je dnes jedním z nejoblíbenějších skladatelů v Íránu (sic!). Arvo Pärt je díky své metodě skladby považován od poloviny 80. let za „nejrozpoznatelnějšího skladatele současnosti“ a v posledních 4 letech nejhranějším žijícím skladatelem (za ním v závěsu jsou John Williams a John Adams, pozn. aut.) a za svého oblíbence ho považují mj. Björk, Laurie Anderson, Keith Jarrett, Nick Cave, PJ Harvey, Sigur Rós, zpěvák REM Michael Stipe nebo členové Sonic Youth. Ti všichni tvrdí, že hudba Arvo Pärta na jejich práci měla a stále má velký vliv. Doba je s množstvím informací stále rychlejší, také proto je Pärtova hudba tolik oblíbená, dokáže totiž zklidnit a navodit meditativní stavy i při svém vnitřním dramatickém náboji.

ARVO PÄRT CENTRE V LAULASMAA K MAESTROVÝM OSMDESÁTINÁM
Pro badatele (nejen hudební) představuje osobnost i dílo Arvo Pärta stále živou a ze značné části i tajemnou půdu. Asketický génius takřka neposkytuje rozhovory, sám nehodlá vysvětlovat své dílo, a když konstatuje: „Nemám co říci. Vše je v mé hudbě a v mých textech. Máte-li potřebu, hledejte tam,“ není to jen póza, je to autorův životní postoj. Potenciální badatel dostal začátkem roku k dispozici jeden ze zásadních materiálů – Arvo Pärt Centre představilo 23. ledna na půdě Estonské akademie věd knihu In Principio. The Word in Arvo Pärt’s Music, která shrnuje texty a libreta všech skladatelových děl s anglickými překlady. Centrum založil sám mistr v roce 2010 se záměrem zachování „živého archivu“ pro zkoumání tvůrčího dědictví skladatele v rodné zemi a rodném jazyce. Centrum nechal postavit v Laulasmaa, kde žije s manželkou Norou, asi 35 km od Tallinu na poloostrově v nádherném borovém lese poblíž moře. Byť se zde od jeho otevření konají koncerty a filmové večery, archiv Centra zůstával pro veřejnost uzavřen. To se změní letos 11. září v den 80. maestrových narozenin, kdy bude archiv s veškerými dokumenty zpřístupněn veřejnosti, a to ve fyzické i digitální podobě. Na otevírací den se chystají i některé výše zmíněné hvězdy moderní popkultury jako právě Björk, kapela Sonic Youth nebo Michael Stipe, který Pärtovy skladby excitovaně popsal slovy: „Ta hudba je dům v plamenech a zároveň nekonečný klid.“
Jeho hudbu využili ve filmech desítky režisérů, mj. Tom Tykwer nebo Gus Van Sant. Jako ochutnávku Centrum na konec srpna připravilo lahůdkovou přehlídku pěti filmů s významnou stopou estonského mistra: skandální náhled do zkažených vnitřností katolické církve od chilského režiséra Pabla Larraina El Club (2015), pozoruhodnou estonskou alegorickou bajku s bravurní kombinací loutek a animace The Master (Pán, 2015, režie Riho Unt), dva filmy švýcarského dokumentaristy Christiana Freie War Photographer (2001) a The Giant Buddhas (2005) a především světovou premiéru dokumentu Arvo Pärt – Even If I Lose Everything (I kdybych přišel o všechno, režie Dorian Supin), což je druhý celovečerní intimní pohled do skladatelovy životní filozofie, tvůrčího zázemí i obyčejných chvilek s rodinou a přáteli, který navazuje na dřívější režisérův počin Arvo Pärt: 24 Preludes for a Fugue (2002). V něm komponista s hlubokou vírou v Boha jakoby mimoděk říká: „Náboženství hraje v mých skladbách důležitou roli. Ale nejsem schopen říci, jak to funguje.“ Dokument sleduje skladatele v krátkých epizodách: jako by pátral, odkud se bere jeho mimořádnost. Pärt opisuje partituru, vzpomíná na dětství, dohaduje se se ženou, jedí-li se rajská jablíčka nasladko nebo naslano, komentuje svůj charakteristický prostý styl tintinnabuli a přelomovou skladbu Für Alina, zkouší s renomovanými hudebníky i mladými talenty. „Škoda, že nemůžete natočit tu vůni,“ říká kameramanovi na estonském tržišti a cituje, co mu řekl metař na ulici: „Skladatel by měl milovat každý zvuk.“

Přidat komentář