Existují už třicet let a jezdí k nám tak často, že si už jen málokdo uvědomí, koho má před sebou a do jaké míry svým inovátorským militantním zvukem přispěli k revoluci v londýnském asijském undergroundu a ovlivnili spoustu následovníků. Nenapodobitelnou a charakteristickou fúzí bhangry s bubnem dhol, dubu, punku, rapu, jungle, funky, hardcore elektroniky a extrémně nesmířlivého politického radikalismu ostře kontrastovali s blažeností popmusic. Jako hladová šelma šli po krku politikům, pravicovým nacionalistům, rasistům a stoupencům Brexitu. Jejich divoké koncerty vešly do dějin, podobně jako většina alb; především Community Music (2000) s hostujícím básníkem Benjaminem Zephaniahem. A jsme u toho: až tolik jsme si na tak velká umělecká jména po boku ADF zvykli, že jsme to začali brát za samozřejmost, a teď když to vidíme na albu černé na bílém, jde z toho hlava kolem. A to mezi nimi chybí Ana Tijoux, Rage Against the Machine nebo Radiohead, takže snad příště.
Kompilaci otevírá Iggy Pop s No Fun, nechybí protirasistický trhák Free Satpal Ram! podpořený Primal Scream, Toulouse se Zebdou nebo Broken Britain s Chowermanen a nešlo opominout ani Taa Dem s nasamplovaným Nusratem Fatehem Alim Khanem. Za zmínku však stojí hlavně dvě proslulé skladby: 1000 Mirrors a Comin‘ Over Here. V té první, tak jak to uměla jen ona, naříká Sinéad O’Connor nad osudem Zoory Shah, ženy odsouzené za vraždu manžela, který ji sexuálně a lidsky zneužíval. Produkce se v roce 2003 ujal Adrian Sherwood a backig vocal patří vynikající zpěvačce Sonie Mehta.
S druhou se ADF 1. ledna 2020, v den odchodu země z EU, ocitli na vrcholu britského singlového žebříčku, o což požádali fanoušky, ke kterým se přidali další Britové znechucení Brexitem. Spojili se v ní s jeho odpůrcem, komikem Stewartem Lee, deklamujícím text o „fuckin language“, Polácích, co všechno opravují a Pákistáncích vymýšlejících národní kuchyni oslovovaných Anglosasy „comin‘ over here.