Nevíš nic. Jen posloucháš. Nerozumíš francouzsky. Jen posloucháš. První dvě písně jsou písně (Lisière a Iris). Baladické, s mnoha slovy, básnivé. Šansóny. Vciťuješ, že snad zimnochmurné, v chalupě s ohněm praskajícím v kamnech uzavřené, vlídně zahřáté. Na okno zvenku škrábe kocour drápky, dechem rozpouští klikyháky námrazy ze skla. To do písně nepatří/patří? Probere tě. Skřípavé drápání, kroužky jeho dechu narušené malby mrazu na okně. Cvakem kliky zvíře vpustíš dovnitř. O lýtka se ti otře zimou z kožichu. Jak psal Dante ve svém Infernu: „Ty, kdo sem vstupuješ, ztrácíš všechny iluze.“
Bratři Pierre a Romain Audoynaudovi spolu se svou sestrou Charlotte tvoří umělecký vesmír, kde hudba, slova a obrazy splývají do jediného výrazu. Romain splétá verše a vokály, které šeptají jako ozvěny předků, zatímco Pierre sochá zvukové krajiny pomocí syntezátorů a pedálů a přeměňuje technologii v elektrizující přírodu. Charlotte tento kruh uzavírá svou vizuální perspektivou a přidává vrstvy grafické poezie do snových světů. Jejich vesmír je stopově i znatelně inspirován mj. Current 93, Emmou Ruth Rundleovou, Swans, Fennesz a elektroakustickými díly Francise Dhomonta.
Transpozice předchozího klamu-iluze šansonového upouzdření někde v půli třetí jedenáctiminutové skladby Rivière se zlomí, zmizí, dech uvolní a rozevře beze slov v paprsky elektroniky, elektroakustiky, rozvibrovaných zvuků. Klávesy, saxofon, akustická kytara, podladěná basa, violoncello, kovové pružiny se snímači, údery a chřestění, hluky zpoza oken domu i zevnitř, zdi se třesou, duní. Zkrocený chaos přítomného okamžiku, improvizace nějakých pozemních vln pro transport jinam, snad až za obzor einsteinovsky (ne)možného nekonečna. Hromy, bouře, vichry, stupňované až do fyzicky citelné spirály svistu arktického mrazu, předtušné vrzání a kvílení čehosi jak z Morriconeho score z úvodu filmu Tenkrát na Západě nás i s klarinetovými špíčky ve finální desetiminutové Granite útěšně vrací na tuhle naši Zemi.