Neúnavný nomád Avishai Cohen se vrátí do ČR a na JazzFestBrno zase v jiné muzikantské konstelaci. Tentokrát příležitostně obnovil svoje možná nejsilnější trio, proslavené albem Gently Disturbed z roku 2008. Dějištěm jednoho z mimořádných koncertů turné 50-50-50 se 25. dubna stane brněnské Bobycentrum. A protože basista svým způsobem rekapituluje půlstoletí cesty životem, točil se i náš rozhovor kolem „osudové“, „magické“, nebo možná „úplně normální“ padesátky.
Oslavíte 20. dubna padesátiny, což mnozí považují za věk určitého zlomu v myšlení, prioritách, životní filozofii. Vnímáte to také tak, nebo jde jen o další rok v životě?
V tomto momentě jde pro mě prostě o další rok života, žádnou zvláštní vnitřní změnu nepociťuji. Ale když se ohlédnu za sebe, cítím se opravdu požehnaný tím, čeho mi bylo dopřáno dosáhnout. Jsem vděčný, že jsem se dostal tam, kde jsem, jak v hudebním, tak v soukromém životě. Je úžasné, že mohu rok svých padesátých narozenin oslavit společně s fanoušky na celém světě. Ale zároveň už spíš vyhlížím příští životní etapy.
Při pohledu do minulosti vytanou, tedy vnímáno zvenčí, jako hlavní milníky vaší cesty hraní s Chickem Coreou, a také návrat do Izraele, důležitá inspirace vašeho stylu. Vnímáte to podobně, nebo se pletu?
Za první opravdu velký krok považuji rozhodnutí přesídlit ve dvaadvaceti letech se svým kontrabasem do New Yorku. Život v Big Apple, to byla opravdu veliká výzva, jak emoční, tak profesionální. Začátky jsem měl opravdu těžké, ale to asi platí pro leckoho. Abych se nějak protloukl, hrál jsem jako busker na ulici a pracoval na stavbách. A jsem za to s odstupem času vlastně rád. Myslím, že tahle těžká doba s jen pomalými krůčky vpřed dala mojí hudbě určitou přesvědčivost a autenticitu. Dalším milníkem bylo opravdu setkání s Chickem. Ty časy pro mě znamenají něco naprosto výjimečného a magického. Chick mě vychoval hned v několika různých směrech. Především mě naučil, jak mám vnímat sám sebe jako profesionálního muzikanta, a také jak vést vlastní kapelu. Do Izraele jsem se vrátil z čistě osobních důvodů, prostě mi chyběla krajina dětství a moje rodina. Ale jsem šťastný, že se mi podařilo v US někam popostoupit. V současnosti pro mě ale představuje ideální místo právě Izrael, odkud mohu snadno pořádat turné směrem do Evropy, do Asie i do Ameriky.
Nápad na projekt 50-50-50, oslavu roku vašich padesátin padesátkou koncertů v padesáti různých zemích, byl váš?
Kdepak, s ideou přišel můj manažer Ray Jefford. Řekl jsem si OK, proč ne, jde o hezkou výzvu. Protože tak omezím pohodlné koncertování v zemích, kde jsem hrával několikrát do roka, na pouhý jeden koncert. A naopak se podívám do pro mě exotických krajů, kam jsem ještě nikdy nezavítal.
Kam například?
Poprvé se vypravím do Austrálie a na Nový Zéland, což je pro mě docela vzrušující. Vrátím se do některých zemí, kde jsem nebyl několik let, třeba Srbska nebo Slovinska. A stále čekám na potvrzení vystoupení v několika afrických státech. Vážně se těším, považuji za důležité setkat se s tamními fanoušky. Zní to jako fráze, ale koncerty a setkání s příznivci mi dávají ohromnou spoustu energie.
Nestojí spíš cestování spoustu energie? Neláká vás chvíli zůstat v klidu na jednom místě?
Ne, opravdu miluju cestování a objevování odlišných vibrací různých měst. Inspiruje mě to. Ale samozřejmě, po turné se budu zase těšit domů, k rodině. Vybalancovat správně čas na turné a volný čas doma považuji za nezbytné.
Omezení koncertů na jeden v každé z padesáti zemí ale tak docela neplatí, ne? Zaznamenal jsem plánovanou residenci v newyorském klubu Blue Note.
Ale těch pět večerů v srpnu v Blue Note bude jediná výjimka, jinak opravdu půjde vždy pouze o jeden koncert v jedné zemi. Výjimku jsme učinili proto, že se chci vrátit do Blue Note, ale kapacita klubu je malá a nechci zklamat svoje americké příznivce. Na jiných místech USA hrát nebudeme, jediná šance chytit mě v roce 2020 ve Státech bude opravdu pouze v Blue Note v New Yorku.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu