Hudba vycházející z poezie a písní alavitů, stoupenců z podstaty umírněného, mírumilovného, synkretického učení. Jak se tu vyhnout souvislostem, „geopolitickému smutku“, rozhořčení, ztrátě víry v jakoukoliv spravedlnost, když jsou právě smířliví a svobodomyslní alavité kvůli bezdůvodné nenávisti těch „ortodoxních“ vražděni v Sýrii. Ovšem album projektu Aylin’s Soulgarden není politické a protestní, vzniklo loni, míří do starších (šťastnějších?) časů a míst. Zpěvačka Aylin Yildirim a její bratr Eren Yildirim, hráč na saz a tamburu, se narodili už v Německu, ale odmala se věnovali tradicím tureckých alavitů a kurdské tradiční muzice.
Aylin a Eren kořeny ctí a vycházejí z nich, ale nehrají nic folklorně čirého. Většinou nově, přitom zároveň melodicky přítulně i vkusně zhudebňují kurdské lidové verše či tvorbu alavitských a súfijských básníků jako Yunus Emre (1240–1321) či Gevheri (17. stol.). Tradiční pěvecké techniky, respektive zvuk blízkovýchodních akustických nástrojů zní, podobně jako třeba v případě Meral Polat, nad půdorysem současného kosmopolitního aranžmá. Kapela svůj žánr šalamounsky zaškatulkovala jako „anatolský neo folk s prvky soulu, indie a jazzovou příchutí“. O zvukovou globalizaci elektrickými kytarami, baskytarou, klávesami a velmi decentní, přirozeně působící elektronikou se stará německá polovina kvarteta, z různých projektů ostřílení instrumentalisté a producenti Girisha Fernando a Paul Etschberger. Doplněná ještě o dva alternující bubeníky a smyčcové kvarteto. Sound je tudíž pestrý a posluchačsky vstřícný i pro okcidentální publikum, byť orientální melodiku se čtvrttónovými trylky a hypnotické cirkulární rytmy neválcuje. Dominantou napříč albem pak zůstává zastřený, v pravém smyslu podmanivý Aylinin zpěv.
Pokud se nepletu, Aylin’s Soulgarden u nás ještě nekoncertovali, přitom z Německa to nemají daleko. Možná tip pro pořadatele zdejších „world“ akcí?