B4: Lux Oxid

1_B4B4 se etablovali jako následovníci Can, což ukázalo i loňské vystou­pení v Arše, kde doprovázeli jejich zpěváka Damo Suzukiho. I posled­ní album Lux Oxid jasně ukazuje, že jsou stále inspirovaní jejich písňo­vým obdobím okolo desek Saw De­ligt a Flow Motion. Stejně tak ale u nich lze najít společné body se Stereolab a Jim O’Rourkem v obdo­bí alba Eureka.
B4 jsou fascinovaní zvukem ob­skurních klávesových nástrojů, což potvrzuje i výčet těch, které použili na Lux Oxid, kde se mezi nimi vedle wurlitzeru najdou i Vermona Strings a Siel Mono nebo sovětské dětské klávesy Pille či monofonní bicí syn­tezátor Coron DS-8. I když jsou je­jich soundem okouzleni, neskončili jen u ukazování zvukových možností nástrojů, jak to kdysi činili klávesoví mágové typu Ricka Wakemana. Nao­pak se snaží je uplatnit v adekvátním žánru a vytvářejí zvukově nesmír­ně zajímavé písně, kde se všechny složky pojí, i když jádrem jsou klá­vesy. Většinou základní jednoduchý repetitivní motiv kláves doplňují dal­ší plochy, zatímco rytmus zdůrazňují jednoduché a zvukově uměřené bicí s příjemně měkkou basou.
Inspirace Can je jasná hned v úvodní Winners Go Down Too, plné zvuků ze starých sci-fi filmů, z nichž se nakonec vyloupne jednoduchý motiv kláves podporovaný basou a bicími, než nastoupí posmutnělý refrén, přičemž závěr je opět utope­ný v tříšti zvuků. Na desce se obje­vují i prvky electrofunku, což je sly­šet ve Fever Songu, následující Rot ale ukazuje vazby na underground. Dominuje mu ostináto plastikovské­ho basového riffu, jehož kořeny sa­hají k ranému Zappovi (Help I am Rock), nad nímž bouří zkreslená ky­tara a tříšť dalších zvuků.
Lux Oxid je nejdotaženější des­kou B4, není jednorozměrná, střída­jí se stylové vlivy i nálady. Po divo­kém Rot přijde uvolněný nostalgic­ký úvod písně Disco From Hell, než melodii smyčců překryjí vlny zkres­lených pokroucených zvuků.
Mnohé melodie přitom ukazují, že B4 mají vysloveně hitový potenciál, což je zřetelné nejen ve výše zmí­něných skladbách s výjimkou Rot, ale hodně taky v posmutnělých Sil­houettes a především ve svižnějších Error In My Soul nebo v odlehče­ném funkem stříklém Les Satellites Perdus s decentně sólující kytarou a hymnickými klávesami. Nejvýraz­nější je to ale ve zpívané baladě Lea­ving Song s pozounem hostujícího Jana Jiruchy, kterážto skladba má nejblíže k O’Rourkemu a v jiné zemi by asi ovládla část éteru. Kapela sice v aranžích vždy uhne od popu, ale tady líbivou melodii ani nezabalila do vrstev pokroucených zvuků a ruchů, kterých občas bývá až příliš, jako by se bála ukázat melodické ledví a pís­ničkářský potenciál. Občas tříšť po­divných zkreslených zvuků písně vy­sloveně zavalí, což je vzhledem k sí­le nápadů škoda, v případě Leaving Songu to ale neplatí.
B4 vyzráli, už nepůsobí jako sbě­ratelé obskurních nástrojů, ale jako kapela s jasným zaostřením.

Polí5, 2012, 57:24

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *