Babel nikoli jako změtení jazyků, nýbrž jakožto skrumáž neobvyklé hudby a hudebních dobrodružných pospojování s filmem, výtvarnem, textem, pohybem a podobně, to byla náplň festivalu, organizovaného hudebním kritikem Pavlem Klusákem a hojně navštíveného mladými i staršími vyznavači experimentálních hokuspokusů – z historického i současného hlediska.
Druhý ročník festivalu Babel Prague odstartovala hned 1. října v galerii DOX projekce fenomenálního filmu The Artist Is Present o původem srbské, v současné době v USA usazené performerce Marině Abramović, která se od nesnadných začátků a po mnoha nelehkých životních peripetiích stala skutečnou ikonou současné avantgardy. Její site-in, kdy šest dní v týdnu po tři měsíce seděla „zočivoči“ osm hodin téměř bez hnutí naproti svým příznivcům, nemá chybu. Naprosto emotivní snímek, kde nechybí pozitivní nostalgie, totální energie ani maximální koncentrace.
Naprosto skvělé bylo i komorní setkání s dílem audiovizuálních umělců Ivana Palackého a Filipa Cenka pod názvem Koberce, záclony, výhybky, které v Galerii Školská 28 zcela impozantně doplnilo interaktivní čtení náhodných textů všech zúčastněných. Takováhle akce se může zdát marginální, ale celé záležitosti dodává specifickou image.
Hlavní závěrečný třídenní program v Divadle Archa od 5. do 7. října doprovázela výstava Sound Exchange s podtitulem Experimentální hudební kultury ve střední a východní Evropě, atraktivní především tím, že si návštěvníci mohli poslechnout hudbu skladatelů, představených na zvláštních panelech. Něco podobného by se mělo rozšířit do škol, kde výuka hudby (pokud je) namnoze ulpívá v hranicích tradice. Stále přístupná byla také instalace hudebního díla 300 měsíců dvojice Kora et le Mechanix, zpřítomňující uskutečnění klukovských snů Michala Kořána a Filipa Homoly včetně literatury science fiction. Tady bylo možno oddávat se vesmírnému snění.
V obou sálech ovšem probíhal ruch nejrůznějších koncertů, soustředěných zhruba do tří bloků. Tomu pátečnímu vévodilo spojení chemnitzské-ho ensemble01 s pražským The Moens Ensemble se zmapováním nedávné historie avantgardní hudby díly Milana Grygara (1972), Wolfganga Hei-siga (2000) a Mariana Pally (2012). Provedení neslo znaky profesionality i humoru, nicméně působilo i tak trochu dojmem nervozity, takže nonšalantní samozřejmost, kterou bychom právě nad těmito díly očekávali, narušovala jemná zatuhlost.
Sobota byla podle našeho mínění vrcholem festivalu. O to se postaral hned mág Ghédalia Tazartes se svým projektem Häxan – Čarodějnictví v průběhu věků, kdy kultovní němý film z roku 1922, zhudebněný před časem například i kapelou Art Zoyd (toto provedení bylo možno vidět před časem i na festivalu Alternativa) doprovázel s veškerým nasazením i rafinovanou finesou. Norsko-francouzské kvarteto Dans les arbres (klarinetista Xavier Charles, kytarista Ivar Grydeland, pianista Christian Wallumrod a perkusista Ingar Zach) v perfektní souhře předvedli komorní suitu, násobenou jemným zcizováním i protikladností cizelérství norských hráčů s francouzskou ztajovanou výbušností. Pokud znáte program ECM, totiž že hudba je nejbližší tichu, dovedete si projev čtveřice představit. Zdálo se, že více ztišení už na pódiu Archy čekat nemůžeme. O opaku nás přesvědčil legendární trombonista Radu Malfatti. Svého času (konkrétně roku 1979, kdy se v Praze zúčastnil nahrávání zcela nenormalizačního LP Interjazz 4) přišel do Reduty, kde se mělo při jazzovém festivalu odehrávat jam session. Když se nikdo další nedostavil, postaral se on sám o celovečerní program, během něhož postupně svůj nástroj rozebíral a hrál na jeho jednotlivé části včetně náústku. Svoji suverenitu v ovládání trombónu neztratil podnes, jenom se do svého ná
stroje ještě více vhloubil; dovede z něj vylákat ty nejjemnější a nejtišší zvuky, hraje na něj jemným poklepáváním, dovede vyhrát pauzy a jednotlivé tóny. A tady jsme vysoce ocenili publikum Babelu, protože při onom tichoulinkém projevu Malfattiho pozorně naslouchalo, nebylo slyšet v sále ani eventuální pád jehly, a v závěru ho ocenilo vřelým potleskem.
Nedělní závěr patřil elektronice a hejblům kolem laptopů (rakouská Billy Roisz, sázející na míchání barev, německý poněkud depresivně natónovaný Thomas Köner s proměnlivým zobrazením ledovcových skrumáží a notoricky známý Brit Philip Jeck), což k podobné přehlídce zřejmě patří. Z těchto vystoupení vyplývá nezvratné spojení hlukové záležitosti s obrazem. Pokud toto funguje, je výsledný dojem kladný. Právě proto se nám nejvíc zamlouvalo česko-korejsko-americké seskupení Total Verquert, ve kterém vedle trumpetisty Petra Vrby a elektronika Kena Ganfielda měla hlavní slovo korejská výtvarnice SeEun Lee, která k hudbě „naživo“ vytvářela nejroztodivnější pohyblivé obrazce pomocí magnetů, různých předmětů, malůvek a tuše.
A ještě jedno zjištění: ústřední postavou Babelu byl elektronik Ivan Palacký. A bylo nabíledni, že mu lépe svědčil malý sál, kde mohlo obecenstvo bezprostředněji vnímat jeho zkoumání souvztažnosti světla a zvuku; ve velkém sále působil jeho projekt Koberce, záclony poněkud filigránsky. Ivan překročil svůj stín a překročil do her se světlem, kde může využívat svůj skvělý suchý, ale zároveň nesmírně výživný humorr (ta dvě r tam necháváme, byť to byl původně překlep).
Nicméně je třeba se těšit na další ročník Babel, který nekonkuruje ani festivalu Alternativa a ani Stimulu, ale má svůj specifický profil a Pavel Klusák coby iniciátor ví, proč tuto záslužnou akci dělá.
foto Babel