BÁRA ZMEKOVÁ: Lunaves

Bára Zmeková je krásným příkladem toho, jak se u nás po formální stránce posunulo ženské písničkářství za posledních dejme tomu patnáct let. V první dekádě milénia bodovaly v soutěži o Krtky na dnes už dávno neexistujícím folkovém festivalu Zahrada dívky s kytarou, z nichž některé později folkový žánr překročily – Žofie Kabelková, Martina Trchová nebo Jana Šteflíčková. Bára vstoupila na scénu v roce 2013 po vítězství v soutěži 1MAN2PLAY a jednou z odměn byla možnost zahrát si na Colours of Ostrava. Jejím doprovodným nástrojem je piano, ale na obou svých albech spolupracovala s vyhledávaným producentem a mistrem zvuku Ondřejem Ježkem a akustický klavír rozhodně není hlavním nástrojem, který v písních slyšíme. Novinka Lunaves je přitom ještě mnohem barevnější a především vyzrálejší než nikoli nezajímavý debut Ještě kousek.

Bára Zmeková není zpěvačkou strhujícího hlasu. Neohromí rozsahem, často spíše vypráví nebo ještě přesněji deklamuje. Přesto je na jejím mladistvém projevu cosi uhrančivého. Něco, co připoutá pozornost k snovým nebo „náměsíčným“ příběhům a co zároveň tmelí všech dvanáct písní nového alba k sobě. A přitom co skladba, to jiná nálada. Do písně Kostra si mladá autorka vymyslela minimalistický doprovod violoncella, který vzápětí vystřídají beaty Martina Tvrdého. V Den je moc dlouhý exceluje baskytarista Fredrik Janáček, Karlín podbarvuje akordeon v kombinaci s elektronickými beaty a v Ještě mě drž zazní trombón Ondřeje Galušky.

Bára je sice písničkářka, ale její skladby nestojí a nepadají s texty. Některé slovní obraty by sice obstály i bez hudebního doprovodu (mravenec v hlíně nebo přetržené lano), ale například z úvodní Svatojánské, písně v pomalém tempu s pouze náznakovým textem, se podařilo udělat hit až kombinací hlasu, několika nástrojů a dobré práce mistra zvuku. Bára Zmeková je sice písničkářka, ale s písněmi pracuje nejsoučasnějším způsobem a v kolektivu. Výsledek stojí za to.

 

Tranzistor, 2019, 55:50

 

 

Přidat komentář