Barbora Xu: Nemůžu dělat jakoukoli hudbu

Barbora Xu, rozená Šilhánová, o cestě z taiwanské vesnice do nebes

I když mezi hudbou Tichomoří a Skandinávie není viditelné spojení, obojí se hluboce otisklo do životní cesty české muzikantky Barbory Šilhánové. Ta při své první studijní cestě na Taiwan přijala čínské příjmení Xu [přibližná výslovnosti „ši“], které od té doby používá jako umělecké jméno. Na debutovém albu Olin ennen Barbora čerpá z hudby i z poezie Finska, kde žije, a rovněž Taiwanu, kde studovala čínskou hudbu i kulturu původních obyvatel. Na albu zpívá a střídá citery z Finska i Číny.

 

Citera zvaná kantele má ve Finsku statut národního nástroje, jehož kořeny sahají až k eposu Kalevala, v němž neohrožený hrdina Väinämöinen vyrobí vůbec první kantele z čelisti obrovské štiky. Kantele existuje v řadě variant a velikostí, nejmenší má pouhých pět strun. Nástroj má intimní a komorní zvuk, finský sběratel Armas Otto Väisänen popisuje setkání s třiadevadesátiletým hráčem Jaakko Kulju v roce 1917: „Prsty hudebníka se dotýkají strun v duchu melodie, ale jeho oči tuto činnost nesledují, a působí naopak nepřítomným dojmem jako ve snu. Stařec hrál nekonečnou taneční melodii ve srubu, když jsem ho fotografoval, divil jsem se, že ani nemrknul a že ani nevzal moje fotografování na vědomí.“

Čínská citera guzheng je naopak nástroj majestátní a nápadný vizuálně i zvukově. Má jedenadvacet strun, měří přes metr a půl a patří do stejné rodiny obrovitých orientálních citer jako japonské koto anebo korejský kayagum.

 

S jakou hudbou jste vyrůstala?
Sedm let jsem chodila do ZUŠ na piano a na sólový zpěv. Od jedenácti jsem trávila volný čas v dětském sboru Severáček. Díky tomu jsem se setkala s lidovou i vážnou hudbou, dostala jsem tehdy dětskou roli v opeře Kouzelná flétna. Brala jsem to všechno docela vážně.

Jaká byla vaše první cesta inspirovaná hudbou?
Na soutěž dětských sborů na festivalu v Cantonigross v Katalánsku v jedenácti letech.

Hudební vzdělání máte české, finské nebo čínské?
Během bakalářského studia na Karlově univerzitě jsem poprvé odjela na Taiwan, kam jsem dostala stipendium na studium čínštiny. Po půlroce jsem se vrátila s vážnými zdravotními problémy, které pravděpodobně způsobila rozdílná bioflora v jídle, a pak jsem se rozhodla pokračovat v magisterském studiu v Turku ve Finsku. Důvodem byla vynikající pověst finského vzdělávacího systému. Také jsem si ověřila, že škola v Turku má velice dobrý vztah s taiwanskou univerzitou, kam jsem původně mířila.

Jak tedy vaše studium probíhalo?
Ve Finsku jsem nejprve získala titul Master of Social Sciences, tedy v nehudební disciplíně. Ale už tehdy jsem měla jasno, že se chci věnovat hudbě, a hledala jsem téma, které by mi umožnilo spojit hudbu s diplomovou prací. Odjela jsem na rok na Taiwan, našla si ubytování ve vesnici, kde žijí příslušníci původního etnika Bunun, která byla vyhlášená tradicí pasibutbut, což jsou zpívané modlitby. Podařilo se mi tam udělat rozsáhlou etnomuzikologickou studií, díky níž jsem se hodně naučila o bununské hudbě a vylepšila si čínštinu. Bununská polyfonie i změny ve společenské funkci modlitby pasibutbut, to byla hlavní témata mé magisterské práce.

Na Taiwanu jsem také začala hrát na citeru guzheng pod dohledem tří výborných učitelů. Ti mě podporovali v mém vlastním přístupu, aniž by mě drilovali v tradičních čínských skladbách, za což jsem jim vděčná. Samotný tradiční čínský styl jsem studovala až po návratu v rámci online lekcí. Ve Finsku jsem začala druhý akademický titul, tentokrát hudební. Studuji na vysoké škole v Helsinkách, Sibeliově akademii, Oddělení světové hudby (Global music department), které se v srpnu minulého roku oddělilo od katedry lidové hudby. Právě tam jsem se přihlásila se svým sólovým projektem Barbora Xu.

Jak vlastně zní ten pasibutbut v autentické formě, když zpívají sami pro sebe?
Může to být takhle, ale během posledních sta let se situace velice změnila a dnes se pasibutbut zpívá třeba o vánočních oslavách, kdy se sjede celá vesnice. Obecně se dnes již pasibutbut nezpívá v ústraní, ale je pořád veliký rozdíl mezi modlitbou pro rodinu a sousedy nebo rutinním představením pro turisty. Moje osobní zkušenost je taková, že „nejlepší“ pasibutbut zpívají lidé, kteří to dělají s pokorou a upřímností.

Barbora Xu, rozená Šilhánová, o cestě z taiwansk . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář