Martin Davidson, který na svém Emanemu mapuje i spoluurčuje tvářnost anglické improvizační scény, osciluje mezi prezentací toho nejsoučasnějšího, co se v této oblasti děje, a návraty do historie. K té první linii náleží trio Barrel (protože „jim to pěkně skřípe“), tedy houslista Alison Blunt, houslista a violista Ivor Kallin a violoncellistka Hannah Mar shall, kteří ve dvou londýnských lokalitách i v domácím prostředí nahráli od dubna 2009 do ledna 2010 tři veledlouhé improvizace plus jednu docela kratičkou. Aby nebylo omylu: Barrel je zcela jednoznačně komorní trio, převlečené ovšem za absolutní improvizátory, kteří si nelámou hlavu s tím, zda si něco mohou či nemohou dovolit. Nejsou to žádní nováčci: všichni tři jsou členy London Improvisers Orchestra, zúčastnili se festivalu Freedom of the City, Blunt je součástí Ensemble Progressive, Kallin zase účinkoval v projektu Relay III a Marshall působí jak v Oxford Improvisers, tak v Trio of Uncertainty. Jejich Gratuitous Abuse nabízí nespočet přístupů a zvratů od drastických pasáží po hedvábné tóny, najdeme tu vyzývavost, rozdychtěnost či roztouženost i naprostý ponor do introspekčního zahloubání, jsou to přesýpací hodiny melodií, rytmů, tónů, zvuků, harašení, již zmíněného skřípění, brnkání, ale i naříkavých či opojně juchajících vokálů (až do dusivého kašle), je to směsice pasáží sotva tušených (které jako by byly nanášeny jemným štětcem hudební tuše), zvukové minimalizace, ze které nástroje pozvolna okřívají, smyčcového poskakování, uzemňovaného zabrnkáním, až po nahloučené rozvichření. Jakmile jeden z této trojice pozmění barvu, sílu, rytmus, ostatní se nepřipojují, nýbrž – jako by tuto proměnu předem vycítili – nasadí totéž souběžně s ním. Disparátně svištivá miniatura Soft Porn & Hard Cheese je ve své jednolitosti výjimečná, jinak je sled improvizačních postupů spíše těkající, zajíkavý, hledačský, iritující, přeskočný, úskočný, chvílemi jsou muzikanti až dadaisticky záludní, chvílemi posluchače přenesou do dřevozpracující dílny, v níž se ozývá řezání, hoblování, šmirglování a přitloukání (jako je tomu v závěrečné Moths & Feathers), ale magnet melodie přichytí další nástroje a nikoli peříčka, nýbrž perutě hudby se opět vznesou, z hlukové směsi se vynoří odškrtávání jednotlivých zvuků až do finále – které opět příznačně není umístěno na závěr. Jak rozdílní jsou jednotliví muzikanti, tak rozličná je zdánlivě zmatkující hudba, která však vždy nachází shodný moment. A ten závěr? Pod ním by mohlo být napsáno da capo al fine. Zbývá těmto improvizátorským dobrodruhům ještě něco pro další album, nebo se tu vydali ze všech svých šancí? Ale to da capo al fine platí. Už proto, abychom odhalili ne-li všechny, tak alespoň podstatnou část všech muzikantských výzev, které nám tu předestřeli.
Formace Iskra 1903 patří očividně k Davidsonovým favoritům (k čemuž se ostatně sám přiznává): máme v živé paměti například alba Frankfurt 1991 (vydané 2001) nebo Chapter Two (z let 1981 až 1983, vydané 2006), ale před nimi tu samozřejmě bylo troj-CD Chapter One (1970 až 1972), Buzz Soundtrack (filmová hudba 1970–1971) a další. Právě k té „první kapitole“ patří i první čtyři záznamy z dosud nevydaného koncertu z dubna 1972 v londýnské Goldsmiths College (lokalita zbývajících dvou je neidentifikovatelná), které se nyní objevily pod názvem Goldsmiths. Obsazení je stabilní: Paul Rutherford s trombónem, Derek Bailey s amplifikovanou kytarou a Barry Guy s amplifikovaným kontrabasem, tedy klasika (s tím rozdílem, že v pozdějších letech Baileye nahradil houslista Philipp Wachsmann).
Ocitáme se tu samozřejmě v jiné době, i když právě v době, která vytvořila živné předpoklady pro další vývoj improvizačního umění. Hudebníci si tu hledí víc brilantního znění vlastních nástrojů, jejich tajemnosti i vyzývavosti, což ovšem neznamená, že by zanedbávali vzájemnou souhru. Ta je však homogénnější, přehlednější, setrvává v jedné Cohesion v určité soudržné (ne)smluvené rovině a z té právě vytěží maximum zvukových afektů a efektů. Co se ovšem ani po dlouhých letech nedá trojici upřít, to je její mistrovství, s jakým ztišuje či zvelebňuje hlas, s jakým ovládá nástroje a jejich plné využití, s jakým kompromituje dotehdy ustálené normy souhry. Nové spojitosti, jež Rutherford, Bailey a Guy tady objevují, jsou nejen jejich vzájemným pojítkem, proměňují i jejich hraní v souvislostech s dalšími soubory. Navíc: tato nahrávka svědčí o jejich naprosté pohodě, uvolněné, až rozverné náladě, která se střídá s meditováním o vzájemném spolehnutí jednoho na druhého a o kontaktu s publikem, sice nevelkým, ale pozorným. Snad nejvíc „čaruje“ Rutherford, jehož trombón hovoří svůdně, zamyšleně i prostořece. Bailey se probírá strunami své kytary s obvyklou nonšalancí a vyluzuje z ní zvuky až transcendentální. A Guy? Ten muziku prostě netvrdí, ale prochvívá, aby ji občasným tónem protknul či vymanil z ututlání. Jejich poklidně ztajemnělé pasáže až obluzují, ale není v nich neklid, jsou spíše harmonizující.
Co víc psát? Iskra 1903 prostě tvořila hudební historii, to už bylo konstatováno dávno předtím, než se vydavateli Emanemu dostaly od Paula Rutherforda do rukou tyto nahrávky. Na tom nic nemění ani fakt, že její název byl inspirován Leninovým periodikem, vydávaným ještě před ruskou revolucí.
Emanem, 2011, 79:08; Emanem, 2011, 75:20