Nejlepší africký umělec, Segu Blue nejlepší deska světa, nejlepší instrumentalista. Rok 2007 patřil zpěvákovi a muzikantovi Bassekou Kouyatemu z Mali. A teď, po vydání novinky I Speak Fula, slyšíme totéž: se vší pravděpodobností se prý jedná o africkou nahrávku loňského roku. Z nenápadného sidemana Aliho Farky Toureho a hráče na koru Toumani Diabateho vyrostl obr strhávající všechny vaše smysly.
Přiletěl k nám snad nějaký ufon? Nebo kdosi mohutně pumpuje mediální bublinu, která musí jednou prasknout? Ne, stokrát ne, to pouze Bassekou posunul vnímání loutny ngoni, nejstaršího griotského nástroje, do 21. století a nemíní v tom přestat. Odmítl její tradiční doprovodnou roli a na malý dřevěný nástroj o třech až čtyřech strunách pokrytý kravskou kůží, zakončený klackem, tudíž bez hmatníku, hraje – a přestože je to vousaté jako Metuzalém, všichni to pochopí – jako Hendrix s Claptonem dohromady.
Přes šedesát let Západoafričané vkládali nezaměnitelně zvonivý zvuk dřevěných louten a harf do kytar, pak přišel Bassekou, s ngoni zavěšenou na krku jako rocker, napojil ji na wah wah pedál a veškeré snažení obrátil. Bez toho, aby ji jakkoliv znehodnotil a podbízivě zneuctil, předvedl, že s ngoni dokáže cokoliv, na co kterýkoliv kytarista jen pomyslí; nebo na co ani ve snu ne mohl přijít. Africké funky banjo, jak ji vtipně nazval novinář Nigel Williamson, pod prsty Kouyateho navíc dokazuje svou zvukovou všestrannost a harmonickou přizpůsobivost.
„Nemůžu zůstat trčet v tradici a hrát jako můj děda a předkové. Přijal jsem výzvu moderního pokroku, experimentuji s ngoni. Od 13. století se s ní nikdo nepokusil udělat něco nového, všichni ji brali jako doprovodný nástroj a já chci dokázat, že má na to být sólovým nástrojem. Doprovodit mé písně o věcech, kdy některé musí zůstat nepojmenované,“ vysvětloval mi Bassekou v roce 2007 po koncertě v německém Rudolstadtu, kdy si dal během nejprudšího sóla ngoni za hlavu jako by se nechumelilo. „Máte to zapotřebí?,“ nedalo mi to. „Lidi se chtějí přece bavit. Svět se rychle mění a hudba jakbysmet, musíme se tomu přizpůsobovat. Používám třeba i sedmi – nebo devítistrunnou ngoni, a proto dokážu zahrát jakoukoliv hudbu a doprovodit s ní kteréhokoliv hudebníka. Ngoni je dokonalý nástroj a mým snem bylo na ni hrát stejně jako na kytaru,“ odpověděl s úsměvem. Ten k němu mimochodem neodmyslitelně patří.
Kouyateho otec Mustapha původně třístrunné ngoni přidal další strunu, bratr Andre dokonce vymyslel její unikátní basovou pětistrunnou podobu, nicméně poprask nastal, když Bassekou postavil kapelu Ngoni Ba (v bambarštině Velké Ngoni) složenou ze samých ngonistů a zpívající manželky Amy Sacko, prý Tiny Turner z Mali. „Jednalo se o unikát. Něco takového si už dlouho nikdo nedovolil, to mi věř,“ upozornil mě.
NÁSTUPCE LVA POUŠTĚ
Světoznámé mandinské grioty symbolizuje majestátní harfa kora, k uctívaným kronikářům a hudebníkům nejpočetnějšího malijského národa Bamana (také Bambara) patří neodmyslitelně ngoni, pramáti všech griotských nástrojů, prý daleko starší než zmíněná kora. Ngoni zůstává zdrojem griotských melodií, neobejdou se bez ní oslavy narozenin, obřízky, svatby. Urovnává sousedské spory a kdysi zažehnávala války nebo do nich naopak velela. „Bez ngoni se dodnes v Mali nic nepohne dopředu. Některé situace vyřeší pouze grioté s ngoni. Jestli nastane chvíle, kdy nejste schopen vyjádřit se slovy, zahrajete na ngoni,“ vysvětluje Bassekou.
„On je jedním ze dvou hudebníků, kteří rozvinuli techniku hry na ngoni a drží ji při životě stejně jako pomalu se ztrácející hudbu z kraje Segou. Dalším je Moriba Koita, ten ale spíš doprovázel zpěváky. Sice ngoni nezmodernizoval do takové míry jako Bassekou, ale měl na něho značný vliv,“ řekla pro magazín fRoots Lucy Duran, producentka Kouyateho debutu Segu Blue a významná londýnská muzikoložka a novinářka stojící rovněž za prvními nahrávkami Toumani Diabateho z 80. let. Na jeho pozdějších albech Songhai II. (se španělskou fl amenkovou skupinou Ketama) a Djelika (s balafonistou Kélétigui Diabatem) hrál i Bassekou. Kdo ho tehdy po boku slavných mistrů ale vnímal…? Dnes třiačtyřicetiletý potomek významného malijského hudebního klanu, synovec slepého Banzoumana Sissoko, národního hrdiny, který když zahrál v rádiu, zastavoval život v Mali, nemá problém zvednout koncertní rukavici od Carlose Santany, Damona Albarna nebo Fatboye Slima.
Od devatenácti let, kdy opustil rodnou vesnici Garana a odešel do Bamaka, přihrával příteli Toumanimu Diabatemu, slovutnému Taj Mahalovi doladil nezapomenutelné album Kulanjan, s dalším celoživotním druhem, zpěvákem Kasse Mady Diabatem, vedl vlastní kapelu Samagera, ale nejblíž měl ke svému guru Alimu Farkovi Touremu. Hrál na jeho poslední desce Savane, často ho navštěvoval a na smrtelné posteli od něho uslyšel: „Popíjeli jsme čaj a on mi povídá: ,Bassekou na co čekáš? Máš ruce jako černý diamanty, tak proč o nich nikdo neví? Udělej něco pro sebe“.
Nedostižný pouštní bluesman zemřel v dubnu 2006 a za pár měsíců vydal Bassekou Segu Blue, na němž ve skladbě Lament For Ali Farka zpíval: „Smrt je neúprosná. Toure odešel navždy. Nad jeho smrtí pláčou Asiaté, Afričané nešťastně křičí, Evropané ho postrádají a Američané nikdy nepřestanou milovat Lva pouště.“
Na albu I Speak Fula ho zastoupil syn Vieux s daleko ostřejší elektrickou kytarou, jíž však nechybí otcovo bluesmanství. Jinak kompletně akustická Kouyateho hudba intuitivně žádá o vstupenku do současnosti, tíhne k rozpoutání taneční radosti a nenápadně během čiré bezprostřednosti rozbíjí stereotypy idealisticky zdůrazňované tradičnosti. S nadsázkou řečeno, Ngoni Ba připomínají divoce rozjetou, téměř jazzově improvizující rocko vou kapelu, akorát v africkém podání: baskytaru a bicí nahradily vysušené tykve s ngoni.
I SPEAK FULA
Už samotným názvem zdůrazňuje skutečnost, pro kterou je multietnické Mali dáváno za vzor: soužití nábožensky a kulturně odlišných národů v zemi neprovázejí žádné války ani větší problémy. Bassekou, příslušník Bamana, oslovuje menšinové Fulani (Fulby) a jemně, s humorem, naráží na dávnou éru posledního významného předkoloniálního malijského státu Bambara (1712–1861), jehož zakladatel Biton Mamary Coulibaly území, rozkládající se z velké části v dnešním Segou, získal bojem také s Fulby. A ti, pod vedením Seku Amadua, ve vítězné bitvě v roce 1818 zapříčinili následující postupný rozklad, končící vpádem tukulérského válečníka El Hadj Umara Talla.
Po celém Mali známou, divoce taneční, kouzelně prostořekou skladbu Koreduga (nyní I Speak Fula), proměnil Bassekou ve strhující vrchol alba, kdy Amy Sacko zpívá: „Jestli nedokážeš rychle běhat, neměl bys honit vdané ženské. Jestli nepoběžíš rychle, chytne tě manžel a budeš mrtvý. A když tě chytí, říkej, já Fula nerozumím. Ale narodil jsem se a žil ve Fula vesnici, takže mě nechte vlézt do domu, dotknout se vašich kyčlí, a uvidíte jak rozumím Fula.“
Album zůstává ukotvené v rytmické a melodické jedinečnosti Segou a lze ho také vnímat jako velkolepou ,oslavu malijských strun‘. K Ngoni Ba se totiž připojili Toumani Diabate s korou, Harouna Samake s kamalengoni a hráč na méně známou loveckou harfu mpolon Dramane Ze Konate z národa Senufo, žijícím na hranici s Pobřežím Slonoviny. Bassekou Kouyate, výhradní autor všech skladeb, čerpá ze starých tradičních nápěvů, které energicky a srozumitelně přetransformoval do současnosti. Tu pak konfrontuje s událostmi z dřívějška; přibližuje svět starých bajek v nových kódech: texty příběhů ovšem příliš nemění, natolik pro něho zůstávají jejich proroctví a moudra platná.
Původně gambijskou píseň známou pod názvem Dunuya, pojmenoval Jamana be diya (Národ bude silný a dobrý) a Amy s Kasse Mady Diabatem ji proměnili v manifest, paralelu mezi zakladatelem říše Mali, Sunjatou Keitou a prvním černošským prezidentem americké historie: „Pojďme všichni v harmonii za mírem a pokrokem v naší zemi. Boje naše národy ničí. Černí a bílí lidé se sejdou s předky Sunjata Keity. Také Američané se spojili, aby zvolili Obamu.“
Výrazný podíl na vynikajícím albu má opět producentka Lucy Duran a v bamackém studiu Bogolan jeho zvuk k dokonalosti dovedl Jerry Boys, jehož kariéra začala v 60. letech s Beatles, Pink Floyd a Led Zeppelin a pokračovala až k Buena Vista Social Clubu a Alimu Farkovi Touremu.
„Věřím tomu, že se nám společně podařilo natrvalo zviditelnit hudbu ze Segou. Lidé dosud poslouchali mandinskou hudbu Salifa Keity a Mory Kanteho, blues ze severu Mali od Aliho Farky Toureho nebo loveckou hudbu z Wassoulou od Oumou Sangare, zatímco o Segou se nikdo nezajímal,“ řekl Bassekou Kouyate a Taj Mahal k tomu dodal: „Bassekou je génius, živý důkaz, že blues přišlo ze Segou.“
Foto: Yvetta Stránská