Kapelu ba:zel založili v roce 2014 zpěvačka, multiinstrumentalistka a skladatelka Ewelina Vlček-Chiu a producent a hráč na basovou kytaru Daniel Vlček. O dva roky později představili svou experimentální elektroakustickou hudbu na albu Eye Draw(s) The Line, které si vydali sami. Loni se rozhodli upozornit na klimatické změny a další globální výzvy vydáním alba We, nazvaného podle prvního singlu. Kromě společného hraní v ba:zel se oba protagonisté věnují i svým sólovým projektům: Ewelina Ai fen a Daniel Relaxcore. S kapelou jsem se sešel na zahrádce kavárny v blízkosti Emauz. Zatímco jsem je zpovídal, jejich kamarád vozil blízkými uličkami v kočárku jejich sedmnáctiměsíční dceru Lilu.
Album zní temněji a naléhavěji než to předchozí. Je to dáno jen jeho tématem, nebo jde i o nové hudební směřování kapely?
E: To je dáno společenskou a globální klimatickou krizí. Do roku 2018 nebo 2019 jsem u svých známých vnímala podobnou reakci – lidé se strašně báli. Chyběla reakce, vztek nebo aktivismus. V té době vyšel v New York Times článek, podle kterého spějeme ke konci té civilizace, na jakou jsme zvyklí. Album je hodně temné, protože za ním stojí velký strach a nejistota. Je v něm vztek vůči institucím a také zklamání a bezmoc. Samotná písnička We je ironická. První sloka začíná slovy „Kill them all“. Sloka mluví o masném průmyslu: Všechna zvířata necháme vymřít, a necháme si jen ta, která žereme.
D: Pokud jde o hudbu, skladba We vychází z klubové taneční hudby. Je tam klasický refrén, který se opakuje, a celé to končí katarzí, kdy to zpomalí.
E: To se už koukáme shora a říkáme: „My jsme nic neudělali.“ Pro mě je to reflexe toho, že jsme to nezvládli, a proto jsme skončili tam nahoře.
Proč jste si pro vydání alba vybrali label XION?
E: Sedí k naší hudbě. Chceme mít kolem sebe kamarády a lidi, pro které je ta hudba srdeční záležitostí. Dříve jsme měli tendenci hledat zahraniční label. Teď jsme si řekli, že XION je super a vydává zajímavé věci. Oslovili jsme je a výsledek je přesně, jaký jsme chtěli.
D: Na podzim budeme u XIONu vydávat album remixů. Mezi hosty na albu budou i Ema Brabcová z Khoiby a Emily Brandi, která zpívá pod značkou Fourtuna.
Singl We má silný refrén a hitový potenciál. Pokusili jste se to využít při jeho prosazování?
E: U tohoto alba jsme se vzdali veškerých hitových ambicí, i když nám hodně lidí říkalo, že ta deska je „popovější“ než předchozí.
D: Bavila mě i naše „punková“ píseň No future, kdy se jednalo o jednoduché střídání refrénu a sloky. Nehráli jsme si s ničím dalším.
Danieli, ty jsi výtvarník. Překvapuje mě, že tě neláká realizovat se i tvorbou videoklipů kapely.
D: Já nechtěl do videoklipů vkládat svůj rukopis, spíše jsme chtěli oslovovat jiné lidi.
E: Na počátku jsi dělal všechno úplně sám.
D: To je pravda, na to jsem už úplně zapomněl (smích). Ale máme spousty kamarádů výtvarníků, kteří se zabývají videem. Je dobré dát prostor někomu dalšímu, a nenechávat to jenom na nás.
E: Řekli jsme si, že uděláme video, které bude jednoduché, oslovíme našeho kamaráda Jonáše Svobodu a pošleme mu záběry z našich cest. To dává písničce We hlubší smysl, protože cestování je privilegium naší západní kultury: cesty, které jsme schopni realizovat díky levným letenkám. Klip symbolizuje jednak toto, jednak naši odpovědnost za to, jak budou globální krize řešeny.
Také jsme si řekli, že nebudeme oslovovat pořadatele, ale počkáme, kdo se ozve. I tak jsme přes léto zahráli pět koncertů, což je pro nás docela hodně. Na to má velký vliv naše dcera Lila. Pro ni je ježdění na koncerty náročné.
Danieli, na tvých obrazech hraje důležitou roli geometrie. Odráží se tvá výtvarná činnost na hudbě kapely?
D: Je to určitě nějaká struktura. Geometrické principy v obrazech, důraz na detail a na uzavřenost celku.
Album uzavírají písničky Holy Moly a Gigolette. Na rozdíl od ostatních skladeb alba na mě působí jako osobní a intimní. Je tomu tak?
E: Holy Moly, podobně jako singl Airbnb, je o turistickém průmyslu. Globální turismus se strašně rozšířil a je to problém, který také přispívá ke konci životních podmínek, jaké zatím máme. Holy Moly je ale také osobní a romantická. Psala jsem ji v době, kdy jsme žili v centru Prahy, kde bylo večer vidět skupiny opilých lidí, a já se tam začala cítit osaměle. Zároveň nebylo snadné odstěhovat se, a já se cítila být v pasti.
Gigolette je jediná písnička z alba, která není o globální krizi. Ta vznikla během mé spolupráce s Klárou Vavříkovou v Národní galerii. Vytvářeli jsme hudební složku pro projekt věnovaný Františku Kupkovi. Jedna série obrazů se jmenovala Gigolette. Já se do těch obrazů vžila a představovala jsem si, že ty gigolettky mluví.
Grafika alba mi připomíná Aeskulapova hada obtočeného kolem hole.
D: To jeden z možných výkladů. Vytvořila ho ilustrátorka Juliána Chomová. Ta symbolika je vícevrstevná, což mě baví.
E: Dali jsme Juliáně naše album a nechali jsme jí volnou ruku.
Ewelino, jaké jsou tvé další záměry ohledně projektu Ai fen?
Určitě bych chtěla do dvou let vydat nové album a hrát dál. Nyní je jednodušší starat se o sólový projekt, protože jeden z nás bude muset vždy pečovat o dceru.
Fungujete od roku 2014. Změnilo se za tu dobu vaše publikum?
D: Když jsme hráli v létě, tak přišla spousta lidí, kteří nás do té doby neznali. Hrajeme pro trochu jiné publikum a myslím, že se omlazuje.
Jaké jsou vaše nejbližší koncertní plány?
E: Budeme mít tři společné koncerty s Khoibou ve Varšavě, Vratislavi a Poznani. Řekli jsme si, že to miniturné uděláme tak, aby pro nás bylo hezké. Chceme si to užít. Turné už pro nás neznamená přemýšlení, kam to vede „kariérově“, protože teď máme s každým koncertem pocit, že už jsme na místě.