Nejsou nikoho blíženci: jejich drsný afrofuturismus nemá ani po dvaceti letech v Africe obdoby. Skupinu z proslulé čtvrti Soweto, napojené na metropoli Johannesburgu, navíc charakterizuje jediné slovo: nepopsatelná. Nestačí ji pouze poslouchat: sedm zpěváků a bubeníků s baskytaristou musíte za každou cenu vidět hlavně na koncertu. Teprve pak pochopíte, odkud se v nich bere energie atomové elektrárny. Jedou úplně nadoraz a všechno vám to přijde jako zuřivá mše vedená zpívajícím kazatelem Jovim Nkosim. Namísto nástrojů spoléhají pouze na hlasy, bubny a radikální poezii. V improvizačním rauši chrlí směs tradičních stylů, soulu, gospelu, hip hopu a punku, které říkají hudba od lidí pro lidi.
BCUC volně překládáme jako lidé Bantu si svobodně uvědomují život. A členové skupiny se vidí jako moderní bojovníci za svobodu, nucení světu vyprávět příběh o minulosti, přítomnosti a budoucnosti Soweta. Tenhle symbol apartheidu je pro BCUC alfou a omegou všeho. Vztahuje se k němu i název alba Cesta nebyla nikdy snadná. Apartheid sice skončil, ale život chudých dělníků ze zlatých dolů se tu prý moc nezměnil a většina snů a nadějí vyšuměla v politické realitě a segregaci, měnící se z rasové na třídní. „Lidé tu vždycky nosili těžká břemena, ale když seš ze Soweta, nemůžeš se nikdy vzdát,“ zpívají BCUC ve skladbě Sebenzela.
Strhující album nahráli na jeden zátah během posledního turné v bývalém vojenském bunkru z druhé světové války, který v Mnichově předělali na studio. Vysvětlení si zaslouží také obal s vyobrazenou krabičkou zápalek, což je další ze symbolů ze Soweta, kde během apartheidu s nimi zapalovali vládní budovy a auta. Krabička pak sloužila jako nositel tajných zpráv a telefonních čísel. A ještě jedna novinka: BCUC přestoupili k labelu Outhere a jeho majitel a producent Jay Rutledge je vyslal do světa s prohlášením: „Tahle hudba vám vyrazí dech, a když skončí, máte pocit, že na světě už nejste sami.“